|
METAFYZIKA. Staří Řekové neznali rozdíl mezi vědou a filosofií; filosofií jim byla nejen filosofie v dnešním slova smyslu, nýbrž i matematika, fyzika, zkrátka všechny vědy. Teprve Aristoteles začal lišit mezi filosofiemi v slova smyslu všeobecném a mezi filosofií tzv. první, která na rozdíl od ostatních filosofií, jež se zajímají o určité omezené předměty – např. matematika o kvantitativní poměry, fyzika o přírodu, lékařství o zdraví těla -, jediná se obírá čímsi nadmíru velikým: nepodmíněným jsoucnem (to on hablós), jsoucnem jakožto takovým, nejvyššími příčinami vší existence, principy, z nichž vyvěrá jednak všechno poznání, jednak všechno bytí a dění tohoto světa Toto po jetí metafyziky, jež Aristoteles určil dříve, než slovo metafyzika vzniklo, zůstalo. Metafyzika, řečeno krátce, je věda o nepodmíněnu, o absolutnu. Jelikož všechno, co poznáváme svými smysly, je relativní – nemohu vidět absolutně vysokou horu, nýbrž pouze horu, relativně vyšší než jsou hory ostatní -, předmět, o němž pojednává metafyzika, se vymyká poznání našich smyslů; obor metafyziky je nadsmyslný, transcendentní. Tento výměr sám jistě stačí, aby střízlivý a rozumný člověk se dal na ústup. Poznávám jen to, co vidím, slyším, hmatám, řekl by asi. Vymyslit si vědu o tom, co nevidím, neslyším a nehmatám, dovede jen blázen. Je-li však bláznovstvím všechno, co nemá praktický smysl a účel, pak dojista bláznovství je to, co člověka udělalo člověkem. Pavouk, číhající na mouchu, není blázen, blázen není kocour, lovící ptáka; ale hraje-li si kotě s vlastním ocáskem, projevuje tím už značnou míru bláznovství. A člověk se svou schopností „podívat se s myšlenkou, snem a s úsměvem tváří v tvář tajemnosti a šílenství a hrozné kráse vesmíru" (1. H. Bradley) je doj i sta blázen největší. Jeho snaha dopátrat se absolutna, prorazit závoru smyslů, která váže jeho poznání, dobrat se smyslu svého vlastního života a cílů všeho bytí a dění, poznat, co to je svět, proč tu je a odkud se vzal, je snaha nejlidštější. Jíst a pít dovede každé dobytče. Zeptat se, proč žiju, dovede jen člověk. A to právě je jedna z tří hlavních otázek metafyziky, otázka, kterou si lidstvo klade od samých počátků své existence. Jak už naznačeno, vlastní metafyzika, též metafyzikou všeobecnou neboli ontologií zvaná, snaží se rozřešit tři otázky: Jaká je absolutní podstata všech věcí? Jaký je absolutní důvod, z něhož existence všech věcí pochází? Jaký je poslední účel, k němuž věci směřují? – Od této všeobecné metafyziky neboli ontologie se během času oddělily a osamostatnily speciální její obory: teologie, psychologie a kosmologie, tedy věda o Bohu, o člověku a o světě; tyto tři vědy se dnes už k metafyzice nepočítají. Metafyzika bezpochyby nikdy nenajde jistou a bezpečnou odpověd' na otázky, jimiž se zabývá (což ovšem neumenšuje její kouzlo). Metafyzik ovšem nemůže takto skepticky přistupovat k předmětu svého zájmu, i musí předpokládat, že člověk má možnost poznat absolutno; někteří, např. Platón, Aristoteles, Descartes, Spinoza, Hegel aj. UČÍ, že člověk má zvláštní vrozené (tedy na zkušenosti nezávislé) vědomosti a že rozvinováním, prohlubováním a spojováním těchto vědomostí může dospět k poznání transcendentna. Staří mystici a někteří novodobí filosofové romantičtí (Schelling, Schopenhauer, Bergson) ubírali se za absolutnem cestou intuice (viz Iracionalismus). Jiní zas (Herbart, Lotze, Hartmann, Driesch) vycházeli na své cestě za absolutnem z dané skutečnosti, z exaktních věd; svět kolem nás a náš život na něm jim byl průpravou k vyšší skutečnosti. Ubírajíce se těmito cestami, filosofové všech dob objevovali absolutno v podobách nejroztodivnějších: eleatům se jevilo v podobě neměnného jsoucna, Platónovi jako ideje, Spinozovi jako nekonečná substance, Fichtovi jako absolutní já, Schellingovi jako identita reál na a ideál na, Heglovi jako dialekticky se vyvíjející pojem, Schopenhauerovi jako vůle, Hartmannovi jako nevědomo atd. atd – o tom všem se dočtete v příslušných heslech. (Poznámka na okraj: výraz absolutno, das Absolute, vznikl teprv za časů německé romantiky.) Podivuhodné stanovisko zaujal k metafyzice Kant, který upíral lidskému rozumu právo opouštět bezpečnou půdu poznání, založeného na zkušenosti, a přesto se nevzdal předpokladu nesmrtelnosti duše, svobody vůle a existence absolutní bytosti, prohlásiv je za nezbytné požadavky mravnosti; historik materialismu, novokantovec Lange, označil metafyzikujako pojmové básnění. To je podle mého soudu slovo nadmíru šťastné, neboť novodobí filosofové, kteří se nezřekli metafyziky, vyčerpávají své síly marnými důkazy, že metafyzika je věda jako každá jiná – jako by to byla hanba, kdyby nebyla vědou. Kiilpe hájí je jí vědeckost tím, že metafyzika se prý přísně přidržuje jako každájiná věda „metod logikou doporučených" To je ovšem slabý argument, neboť logika je věda o formách, nikoli o obsahu myšlení, takže i nejhrubší a rozumu nejvíc odporující nesmysly mohou být logicky bezvadné. Metafyzika, praví Kiilpe dál, nechce být na rozdíl od poezie posuzována ze stránky estetické; kdežto prý veliká poetická díla všech dob se uchovávají v nepomíjejícím květu, zakouší metafyzika osud vědecké práce a stárne, stává se historickou veličinou. To je rovněž nesprávné tvrzení, neboť jednak poetická díla stárnou – např. kult Dantovy Božské komedie se udržuje uměle, školsky, a kromě zcela nepatrného kroužku zasvěcených dnes už nikomu nic neříká -, jednak objevy vědecké, pokud nejsou založeny na omylu, nestárnou. Euklidova geometrie, Aristotelova logika, Pythagorova věta, Archimédův zákon za půltřetího tisíce let své existence nezestárly o den. I neztrácejme čas: honosí-li se vědecké objevy obecnou ověřitelností – prohlásí-li dejme tomu chemik, že spojením dvou dílů vodíku s jedním dílem kyslíku vznikne voda, může se o tom každý přesvědčit -, jest vědecká metafyzika již samým faktem neskonalé protichůdnosti výsledků, k nimž dospěli jednotliví myslitelé, contradictio in adjecto. Nikoli, metafyzika není věda, třebaže si ráda na vědu hraje; naopak, čím vědečtější je tvárnost metafyziky, tím snáze se zvrhává v bombastický scholastický žvást. Přesto však marné jsou proti ní všechny vzteky, protože je živá, a živá je proto, že – stejně jako věda i poezie – vyrůstá ze živné prsti obyčejného života. Jak si stěžují odpůrci metafyziky, pozitivisté (viz Empiriokriticismus), v nejběžnějším výroku nejprostšího člověka je plno metafyziky; řekne-li na jaře sedlák, že letos bude dobrá úroda, protože je chladno a hodně prší, opřel svůj výrok o zásadu příčinnosti (viz Kauzalita), a to je metafyzika; řekne-li metafyzikou pohrdající materialista, že všechno vědomí je pouhý vedlejší produkt hmoty, zabředl do metafyziky po uši – vždyť víme, že první a hlavní otázka metafyziky zní: Jaká je absolutní podstata všech věcí? – a materialista jasně a jednoznačně odpověděl: hmota (K tomu budiž připomenuto, že když Marx a Engels odmítali slovo metafyzika, měli na mysli pouze jistý směr metafyzický, totiž romantickou metafyziku předheglovskou, která nepřihlížela dostatečně k pohybu a vzájemným vztahům přírodních jevů; je nicméně nesporné, že světový názor marxistický řeší celou řadu problémů ontologických, respektive metafyzických.) Prohlásí-li konečně tupý a poživačný hmotař: Dejte mi s tím vším pokoj, hlavní věc je dobře se najíst, napít a vyspat, odpověděl na nejchoulostivější otázku metafyziky, pátrající po cíli života. Neboť uvedené tři otázky metafyziky se sbíhají v jednotném ohnisku, jemuž se říká názor světový; lidstvo hledá svůj světový názor mozkem svých filosofů – a metafyzika je krystalizační středisko vší filosofie. Výsledky pak myšlení metafyzického nemohou být jednotné, neboť lidé se rodí bud' se sklony k umění, anebo k vědě – a filosofové jsou lidé. Což ovšem neznamená, že člověk je měřítkem vší pravdy, neboť pak by věru a zajisté hledání pravdy, totiž metafyzika, nemělo smysl. Člověk umělec je zaměřen k intenzívním, vědec k extenzívním složkám pravdy, která jest, byla a bude nadosobní ajediná. Člověk může být unaven hledáním, může se vzbouřit a zapřít Boha i pravdu; a přece i za nejzarputilejšího vzdoru v hloubi duše nepřestává pravdu tušit a ví, že až opadne jeho slabost, znovu za ní vykročí; je k tomu determinován tak, jako je determinován být člověkem. [BACK] |