MATERIALISMUS A IDEALISMUS. Tohle jsou dva z nejdůležitějších pojmů filosofických, nevyjadřující nic víc a nic míň než světové názory všech lidí a charakterizující základní myšlenkové čeledi, na něž se dělí lidské plemeno. Jsou to veliké příhrady, zahrnující všechny odpovědi na otázku, jež člověka udělala člověkem – neboť člověk je jediný tvor, který si ji dovedl položit: jaká je skutečná povaha světa a života na něm.

I. Samozřejmě hmotná, tělesná, hmatatelná, odpovídá materialista; to přece dá rozum. Naproti tomu idealisté, míní se všeobecně, hudou svou, že není nic než duch. V tom prý záleží půl třetího tisíciletí starý rozpor těchto dvou prastarých ctihodných nauk. Ale věc není ani zdaleka tak jednoduchá. Popravdě vůbec není jednoduchá.

Připomeňme si především, že známe dvojí svět, vnější a vnitřní, hmotný a duchovní; přeloženo do poměrů lidských, člověk má jednak tělo, které podléhá týmž přírodním zákonům jako třebas kámen nebo dřevo, jednak vědomí, jež těmto zákonům nepodléhá – myšlenka není přitahována zemskou tíží, není vázána neprostupností hmoty, nedá se měřit ani vážit a podobně. To ví každý. Tato situace je komplikována tím, že o existenci toho vnitřního světa se každý z nás může přesvědčit jen sám v sobě, ve svém nitru. O tom, že je něco takového jako radost, smutek, láska, nenávist atd., víme jen ajen z vlastní zkušenosti. O tom, co prožívají jiní lidé, když vyjadřují slovy nebo pohyby nebo výrazem tváře, že se něčeho bojí nebo že se z něčeho těší, může si každý z nás udělat toliko představu z analogie se svými vlastními obdobnými prožitky. Předpokládám, že nejen já sám, ale i všichni ostatní žijící lidé jsou nadáni vědomím, protože jde o lidi, a já, člověk, vědomí mám. Předpokládám také, že i vyšší zvířata jsou nadána vědomím, protože se v mnohých ohledech značně podobají lidem. Ale u rostlin to už nepředpokládáme, i soudíme, že tráva necítí bolest a že pohyby např. slunečnice nebo popínavých rostlin se dějí nevědomě, mechanicky. A teď si představme, že by se na světě octl tvor, který by byl člověku nepodoben, jako my jsme nepodobni rostlinám, a který by se s námi mohl dorozumět právě tak málo, jako my se můžeme dorozumět s karafiátem. Připusťme dále, že inteligence tohoto tvora by mnohonásobně převyšovala inteligenci lidskou; a tu by snadno a rychle odkryl všechny přírodní zákony, jež známe i my, objevil by jich i daleko víc, v atomové fyzice by se cítil doma, hravě by pronikl do biologie, astronomie, chemie atd., a v oboru „záhad života" by udělal mnoho závažných objevů. V hesle Mechanismus a teleologie cituji proslulý výrok Pierra Laplace, že geniální duch, který by v dané chvíli znal všechny síly, hýbající přírodou, a vzájemnou polohu všech věcí, z nichž se skládá tento svět, by dovedl najít formuli, která by mu umožnila výpočtem stanovit všechny děje minulé i budoucí, tedy nejen zatmění měsíce, což dovedeme i my, ale i ruměnec dívky, rozjaření umělce nebo zpěv skřivana. Neboť podle tohoto názoru všechny děje, které se na světě odehrávají, tedy i subtilní zamyšlení filosofovo nebo vytržení básníkovo, jsou stejně mechanické jako třebas volný pád kamene k zemi – jsou sice neskonale složitější, ale dochází k nim jen a jen v důsledku jistých pohybů hmoty. Naše nedostatečné schopnosti nám arei nedovolují, abychom tyto pohyby hmoty sledovali a zaznamenávali, ale geniální tvor naší představy by to dovedl, i stanovil by obratem ruky, jakými přesložitými cestami dejme tomu pád udroleného kamínku, k němuž došlo před třemi sty lety kdesi na pobřežním útesu na ostrově Guernsey, ovlivnil třebas průběh dnešního zasedání členů vlády.

Ve vědecko-fantastické povídce Ray Bradburyho, nazvané Burácení hromu, se vypráví o jakési cestovní kanceláři, jež za pomoci Wellsova stroje času pořádá hromadné výpravy do pradaleké minulosti, šedesát milionů let nazpět, do třetihor, do kraje, obydleného obřími ještěry. Protože minulost s přítomností je v dokonalé kauzální rovnováze, účastníkům výprav se před započetím každé cesty dostane důtklivého poučení, že kdyby v minulosti, v níž se zanedlouho octnou, cokoli pozměnili, mělo by to pro přítomnost dalekosáhlé následky. Kdyby např. někdo náhodou zašlápl myš, jež tehdy žila, zahubil by tím nejprve jednu, pak tisíc, pak milion a bilion pravděpodobných myší. Ale tyto myši měly být potravou lišek. „Kvůli deseti myším pojde jedna liška. Kvůli deseti liškám vyhladoví jeden lev. K vůli jednomu lvu všelijaký hmyz, supi a nesčetné biliony různých forem života budou vrženy do záhuby. Nakonec ... o padesát devět milionů let později jeskynní muž se vydá za potravou na lov kance nebo šavlozubého tygra. Ale vy, příteli, jste všechny tygry v jeho oblasti zašlápl. A to jen tím, že jste zašlápl jedinou myš. Jeskynní muž zemře hlady ... Byl by zplodil deset synů. Ti by zplodili sto synů atd. až k civilizaci; zničíte toho jediného člověka a zničíte celou rasu, lidstvo, celou historii života. Dá se to přirovnat k zavraždění některého z Adamových vnuků. Dupnutím nohy na jedinou myšku můžete vyvolat zemětřesení, jehož následky mohou otřást zemí a našimi osudy v průběhu Času až do úplných základů." – V závěru povídky pak jeden z členů výpravy, nedbaje tohoto poučení, zašlápne třetihorního motýla, a toto zašlápnutí motýla vskutku má ten dalekosáhlý důsledek, že v přítomných Spojených státech mezitím vypukne fašistický převrat.

Zastesklo se mi – zastesklo se mi jen tak. Tento výrok básníka, totiž Vítězslava Nezvala, by zajisté narazil na rozhodný nesouhlas geniálního pozorovatele naší představy, neboť tento tvor by zastával názor, že není žádné ,jen tak" a že všechno, tedy i stesk, jímž lidská duše bývá přepadávána zdánlivě bez příčiny, ve skutečnosti jest důsledek pohybů hmoty, aje to děj stejně mechanický, jako když se slunečnice obrací k světlu. To, čemu říkáme „duše", je podle jeho názoru nouzový pojem, jímž si vypomáháme, protože nedovedeme počítat tak hbitě jako on; a stejně jako by odmítal pojem duše, zavrhoval by také předpoklad, že čtyřnozí a dvounozí tvorové, zvířata a lidé, jejichž tělesnou strukturu by znal do poslední podrobnosti, do posledního nervového vlákénka, do posledního atomu mozkové hmoty, mají nějaké vědomí, nějaké ,já"; díval by se na nás stejně, jako my se díváme na traviny, na stromy, na květiny, jimž také nepřičítáme žádné vědomí, žádné ,já", nebo jako Descartes se díval na zvířata.

Než si povíme, odkud jsme načerpali tyto vědomosti o názorech smyšleného tvora, poznamenejme, že tato fantazie je prastará, starší než uvedený výrok Pierra Laplace, ba starší než učení Demokritovo, který hlásal před půltřetím tisícem let, že není nic než pohybující se atomy a prázdno. Je stejně stará jako přírodní vědy samy, protože naše předpokládaná ne-lidská a nad-lidská bytost není nic jiného než zosobněný ideál přírodních věd.

Neboť studium přírody, jak pravil na konci minulého století Du Bois-Reymond, míří koncem všech konců k studiu mechaniky atomů, a tato mechanika se nesnáší s tím, co každý z nás sám v sobě prožívá jakožto své vědomí. Neboť že by v kosmickém karnevalu hmoty hrálo roli něco, co by nebylo hmotou, něco, co by nebylo pohybem, totiž vědomá myšlenka, před tím člověkovo myšlení zůstává stát bezradně. Že naše mozkové závity se pohybují, když myslíme, že naše nervy se chvějí, když cítíme, to ví každý. Ale jde o to, zda k našemu myšlení a cítění dochází následkem toho, že naše tělesná hmota se pohybuje, anebo pohybuje-li se naše tělesná hmota následkem toho, že myslíme a cítíme. V prvém případě princip přírodovědecký, který nezná nic než hmotu a pohyb hmoty, princip materialistický, je zachráněn. Živý tvor, ať zvíře nebo člověk, s celým svým vlastním vědomím se nevymyká slepé souhře hmotných pohybů, je do nich začleněn, zapasován jako suchý list, zmítaný větrem. V druhém případě se propadáme do neřešitelných záhad.

Neboť je nemyslitelné, aby se do řetězce hmotných dějů, které mechanicky ovládají všechno dění světa, vsunulo něco, co se mechanickým zákonům vymyká. (Lange, Geschichte des Materialismus, II, 155) I kdyby člověk neměl vůbec žádné vědomí, zatímco jeho organismus by byl uspořádán, tak jak jest, Descartes by byl stejně vyslovil své „myslím, a tedy jsem" „Až se psychologie úplně zbaví psýchy a bude se zabývat toliko živými bytostmi, budeme moci hodit slovo ,vědomí' do starého železa – zároveň s ,myslí' a ,pamětí' Lidské chování bude pak postaveno na vědecký základ a přestane být odvětvím literatury, filosofické nebo náboženské spekulace." (Dorsey, Pročse chováme jako lidské bytosti, český překlad str. 69) Tzv. vědomí je zbytečný luxus, tzv. epifenomén, vedlejší produkt nervových a mozkových činností, doprovodný děj, který na naše chování nemá žádný vliv. Kdyby ho nebylo, lidé a zvířata by jednali nejinak, než jak jednají, kocouři by se stejně prali na střechách, člověk na mučidlech by se svíjel, mladíkovi před první schůzkou by stejně bušilo srdce, dívka by se rděla: ale nikdo by o ničem nevěděl. Byly by to jen stroje, vědoucí o svých činech právě tak málo, jako vědí o svém jednání stíny herců, pohybující se na plátně biografu. Stejně determinované. A stejně životné na pohled.

Jak vidno, přísná aplikace jediného principu, jejž člověkův rozum chápe bez odporu, zavedla nás k samým hranicím absurdnosti – k popření toho, co každý z nás prožívá jako svou jistotu nejjistější, svého vědomí, svých bolestí a rozkoší, svého myšlení, svého ,já" Ovšem ne všichni materialisté šli až k této mezi. Demokrit a Epikur uznávali vedle těla i existenci duše – to je materialismus takzvaný dualistický; tato duše však je hmotná, vyrobená toliko z atomů jemnějších a pohyblivějších než tělo; ale i materialisté tak řečení monističtí, ač v zásadě neznají nic než hmotu, klidně se smiřují s existencí vědomí, nazývajíce je jednou funkcí hmoty – Hobbes, jednou fosforeskováním mozku – Moleschott, jednou vnitřní sekrecí mozku – Cabanis, Vogt; o tom bližší v hesle Senzualismus. To všechno ovšem není žádné řešení, pouze nedůslednost nebo zastírání obtíží. Skutečnost je ta, že psychické neboli duševní pochody se nedají zařadit do přísné souvislosti pochodů fyzických. Ztroskotaly i teorie materialismu tzv. atributivního, který tvrdí, že pochody tělesné a duševní jsou jedno a totéž; o tom se dočtete v hesle Psychologicky paralelismus.

Klasici marxistického filosofického materialismu při řešení tohoto problému kladou hlavní důraz na to, že hmota, existující nezávisle na vědomí, je prvotní zdroj počitků, představa vědomí, takže vědomí je něco druhotného, odvozeného, pouhý odraz hmoty, odraz bytí. Člověk, praví Engels, je produkt přírody, a tudíž výtvory jeho mozku, myšlení a vědomí, jsou rovněž produkty přírody, a proto neodporují přírodním souvislostem, nýbrž jim odpovídají. (Engels, Anti-Diihring, český překlad str. 34) Neboť dialektický materialismus naprosto netrvá na mechanistickém výkladu světa: nevychází z učení otce materialismu Demokrita, nýbrž z Herakleita. Ve své knize o Feuerbachovi přináší Engels tento výměr materialismu: Pojímat skutečný svět – přírodu a dějiny – tak, jak se sám podává každému, kdo k němu přistupuje bez předchozích idealistických vrtochů, obětovat nemilosrdně jakýkoli idealistický vrtoch, který se nedá uvést v soulad s fakty, pojímanými ve své vlastní souvislosti, a nikoli v souvislosti fantastické: a dál už materialismus neznamená pranic.

II. Pro svou jednoduchost, snadnou pochopitelnost a přesvědčivost, pro své revoluční obrazoborectvÍ, pro svůj přímočarý charakter, vhodný k potírání předsudků především náboženských, materialismus je velmi rozšířený; můžeme směle říci, že světový názor velké většiny lidí je materialistický. Je zcela nesporné, že naše poznání je závislé na smyslech – člověk slepý, hluchý, zbavený chuti, hmatu a čichu by si těžko stvořil nějaký obraz o světě, v němž by žil; nelze popřít, že ty smysly nás přesvědčují o existenci hmoty tak pronikavě, jak vůbec jen možno, a nelze také nepřiznat, že myslitelé nematerialističtí, kteří se snaží osvobodit svého ducha ze zajetí, z něhož nemohou osvobodit své tělo, zhusta zabředají do nejnemožnějších a zdravému rozumu nejprotivnějších fantazií. Fantazie tyto se často dočkávají všeobecného uznání a oficiální ctihodnosti; autorita lidí, kteří je chrání, bývá tak veliká, že prostý člověk se neodváží proti nim špetnout, i když předobře vyciťuje jejich obludnost a nesmyslnost: jaká pak úleva, když materialistický neznaboh hlasitě a posměšně vysloví to, co ostatní se odvážili jen tušit a šeptat! Dějiny filosofie vědí o desítkách takových případů, kdy materialismus slavil své největší triumfy, ukázav filosofii onu „cestu zpátky", na kterou bedlivě myslil Platón a na niž jeho žáci všech dob rádi zapomínají.

III. Ale ať osvícenští materialisté vysvětlovali po způsobu Demokritově člověkovy duševní činnosti jemnými, neviditelnými pohyby atomů, ať Ostwald prohlašoval člověkovo vědomí za zvláštní druh energie, ať vulgární materialisté považovali myšlení za druh vnitřní sekrece, člověk nicméně vždy viděl základní rozdíl mezi fyzickou a psychickou stránkou svého života, mezi hmotnou skutečností svého těla a nehmotnou skutečností svého vědomí – výrazy „podléhat svému tělu" nebo „ovládat své tělo" svědčí o samozřejmé fundamentálnosti tohoto názoru, díky němuž mluvíme o jednom člověku, jako by šlo o dvě odlišné, vzájemně se potírající bytosti; a nedovedl-li materialista vyvodit duševno z hmoty, pokoušeli se idealisté všech dob vyvodit hmotu z duševna nebo ji aspoň duševnu podřídit.

IV. První potíž vězí v samém výrazu, neboť každý si pod pojmem idealismus představuje něco jiného. V obecné mluvě idealista je člověk, který se vyznačuje svou nezištností, svým nadšením pro ideály, opak suchého realisty nebo sobce; k tomuto významu se ještě vrátíme.

V mluvě filosofické, v slova smyslu nejširším, idealistická je každá nauka, jež tvrdí prvenství ducha nad hmotou. Tak např. Platónův idealismus je učení o nehmotných praobrazeeh, idejích, podle jejichž vzoru byly nedokonale stvořeny věci tohoto světa; o tom si počtete v hesle Platón. U Plotina bylo toto učení postaveno na základnu mystiky; Aristoteles umístil Platónovy ide je do každé věci zvlášť.

V novější filosofii, od dob Descartových, Berkeleyových a Kantových, se idealismem rozumí učení, jež tvrdí, že věci jsou jen smyslové dojmy nebo ideje, jež existují toliko jakožto naše představy či jako stavy našeho nitra; neexistují samy o sobě, nezávisle na duševním aktu toho, kdo je vnímá.

Co to znamená? Nic jiného než že považovali-li jsme vnější svět, svět hmoty a pohybu, za něco daného, jistého a spolehlivého, nutně jsme došli k názoru; že vnitřní, duševní svět je pouhá odvozenina hmoty, tedy pouhý klam a mam; a zaujmeme-li stanovisko opačné, budeme-li tedy svůj vnitřní svět, své vědomí považovat za skutečnost danou, jistou a spolehlivou, vnější svět se stane odvozeninou našeho vědomí, něčím závislým na naší vnitřní organizaci.

Toto hledisko ovšem má mnoho odrůd a odstínů.

O subjektivním idealismu se mluví tehdy, když jako nositel představa vjemů je předpokládán samostatný, od ostatních odlišený psychologický subjekt, individuum, člověk nebo zvíře, Petr nebo Pavel nebo pes Alík. Podle tohoto názoru je tolik světů, tolik skutečností, kolik je vnímajících individuí; každý vnímá něco jiného. Krajní hranicí tohoto přístupu k věci je tak řečený solipsismus, o němž najdete o něco bližší údaje v hesle Subjekt a objekt.

Kritický nebo – podle Kantova termínu – transcendentální idealismus sice uznává existenci vnějšího světa, ale tento vnější svět ve své pravé podobě je pro nás nepoznatelný; poskytuje nám pouze látku, kterou si svými vrozenými formami myšlení zpracováváme a vytváříme z ní svůj vlastní svět jevů. Jelikož však ony vrozené formy myšlení jsou všem poznávajícím, rozumem obdařeným bytostem, lidem nebo Marťanům, společné, je ten svět jevů pro všechny poznávající bytosti stejný. Proto můžeme tento druh idealismu označit i jako idealismus objektivistický.

Jestliže pak někdo hlásá, že všechno, co jest, bylo vytvořeno tvůrčí myšlenkovou aktivitou centrálního, světového, univerzálního Ducha nebo Absolutního Já, jehož odštěpkem nebo výronem je soukromé maličké Já každého z nás, jde o idealismus absolutní. Jelikož pak všechny tyto odrůdy idealismu – subjektivistický, objektivistický i absolutní – se vesměs vyznačují snahou proniknout do nadsmyslných, transcendentálních, mimo svět ležících oblastí, můžeme je překrýt obecným termínem idealismu metafyzického. Pod tuto mohutnou střechu se vejde i idealismus křesťanský, který sice plně uznává reálnost vnějšího světa, ale pramen této reality vidí v bytosti ideálně, v Bohu.

V přírodních vědách se idealisty nazývají ti, již se odvažují vysvětlovat přírodní dění teleologicky, tj. podle jejich účelu a cíle; kdyby dejme tomu byla řeč o dešti, tento idealista by prohlásil, že déšť padá proto, aby rostliny mohly žít, kdežto jeho odpůrce, zastánce názoru mechanistického, řekne pouze, že déšť padá proto, že se srážejí vodní páry v povětří.

Nakonec se ještě vrátíme k onomu zmíněnému běžně hovorovému pojetí idealismu, jejž, chcete-li, můžeme učeně označit jako idealismus praktický či etický – životní to způsob lidí, kteří směřují za vznešenými cíli nebo sny, ideály, a kteří neberou skutečnost, jaká je, nýbrž snaží se ji vidět takovou, jaká by býti měla. Nuže tady, v říši mravnosti a ušlechtilých snah, se odvěcí nepřátelé, materialisté a idealisté, mohou sejít a podat si ruce.

Nehledíc k etice, tyto dva prastaré myšlenkové směry mají ještě jeden společný rys: obracejíce se k absolutní realitě věcí a překročujíce zkušenost, jež nám nic nepraví o prioritě ducha nebo hmoty, materialismus a idealismus prýští ze společné studnice zvídavosti ajsou formovány přirozeností člověka, který, hovořeno s Kantem, jest obtěžován otázkami, jež nemůže odmítnout, ale nemůže také na ně odpovědět, protože přesahují jeho schopnosti.


[BACK]