MACHIAVELLI, NICCOLÓ (1469-1527). Lidé renesanční objevili antiku: jedni se zhlédli v jejím umění a filosofii, psychologii a etice, jiní, jako Machiavelli, v jejích názorech politických. Studium římských dějin vzbudilo v tomto neúspěšném diplomatickém úředníkovi florentské republiky ideu úspěchu za každou cenu, realistického braní skutečnosti, takové jaké je, nedbání předpisu mravnosti a zbožnosti. Na dvoře Medicejských viděl dost a dost praktické aplikace těchto názorů. Shrnul je ve dvou knihách: Vladař (Principe), v němž si vzal za vzor Césara Borgiu, největšího vraha a zrádce onoho století, a Rozpravy o prvních deseti knihách Tita Livia (Discorsi, česky vyšlo pod názvem Vlády a stát). V politice se nemáme ptát, co je dobré a co špatné, nýbrž co je prospěšné a co je škodlivé. Je jen jedna ctnost: schopnost činu (virtu). Kdo se nemůže zbavit morálních skrupulí, nechať žije jako člověk soukromý, nepolitický. Člověk je od přírody silný, ale byl oslaben křesťanskou morálkou pokory, lásky k bližnímu a potlačováním vášní.

Vladař, který chce vládnout úspěšně, má být nadán dvěma základními vlastnostmi: ukrutností a věrolomností. Tak Césare Borgia „zničil rody všech těch velmožů, jež oloupil. .. Povraždil největší jich část a málokdo mu unikl", k čemuž Machiavelli podotýká: .Shmuv všechny tyto skutky vévodovy, nemohl bych mu vytknouti, že čeho opomněl; a zdá se mi, že si zasluhuje, aby byl postaven za vzor." Druhý bod Machiavelliho mravouky, věrolomnost, je neméně důležitá. „Ježto všichni lidé jsou vždy hotovi nestáti v slovu, nesmí ani kníže si na tom zakládati, aby byl věrnější než oni." „Vladař nemůže a nemá dodržet své slovo, když se mu to zdá škodlivé a když zmizely důvody, proč slíbil. Ostatně nikdy nescházely vladaři zákonné důvody, aby zastřel porušení slova. Ale je nutno to provádět pěkně a být velký ve lsti a přetvářce."


[BACK]