LOTZE, HERMANN (1817-1881), německý novoidealista, chytře zachraňoval trosky romantického idealismu, rozmetaného nesmírným rozvojem přírodních věd v prvé půli XIX. věku a schovával je pod bezpečnou a – tehdy se zajisté zdálo – nezbořitelnou střechu moderního myšlení mechanistického. Vizte ukázku jeho obratného vyjadřování: „Z vlastního popudu bych arei živoucí tělo nikdy nenazval strojem a setřel tak rozdíl mezi ubohostí našich vlastních nejduchaplnějších výrobků a velikostí výrobků přírody; je nicméně slušno podotknout k neduživým snahám těch, již se snaží ze svého názoru na život vymýtit všechno, co spadá pod označení mechanického působení, že právě organická a nikoli neorganická příroda nám skýtá pravzory jednoduchých strojů, jež naše dovednost napodobuje: zvířecí čelist je obraz kleští, pohyblivé údy jsou obrazy páky ... Jak je to vzdáleno přízračného působení bez jakýchkoli prostředků, jež tak rádi připisujeme životní síle!" (Metaphysik, kap. 8) Kromě životní síly zamítá i naturfilosofické hry s pojmy senzibility, polarity, tvůrčího pudu atd. a UČÍ, že mnohem větší cenu má hledat opravdové příčiny životních dějů. Až potud všechno souhlasí s vývody mechanistických přírodních věd. Analýzou pojmu mechanismus se však snadno přehrává do fantastických hvozdů tradičního německého idealismu. Aby dvě věci mohly být ve vzájemném kauzálním vztahu, jinak řečeno, aby na sebe mohly působit, nesmějí si být vzájemně lhostejné nebo cizí – tak jako „červenost" je lhostejná a cizí tvrdosti, chlupatost štíhlosti apod. – a nesmějí také být absolutně samostatné, neboť děj účinkování by se pak stal naprosto nepochopitelným. Musí tedy mezi nimi být jakási příbuznost; i předpokládá Lotze spolu se Spinozou, že všechny věci tohoto světa jsou části nebo mody, tj. stavy jedné jediné absolutní bytosti, nekonečné a všechno jsoucno zahrnující prapodstaty, ničím nepodmíněné substance, tedy božstva; účinkuje-li pak jedna věc na jinou, účinkuje vlastně absolutno na sebe samo. Povaze tohoto božstva můžeme porozumět, uchýlíme-li se k analogii se svým vlastním duševním životem, jedinou to skutečností, kterou známe bezprostředně. Uvidíš např. podkovu. Vjem této podkovy vyvolá v tvém vědomí vzpomínku na starý film s Haroldem Lloydem, v němž podkova hrála důležitou roli; tato vzpomínka v tobě vzbudí myšlenky na obtíže i naděje naší státní filmové výroby a odtud vpluješ snadninko do úvah o našem hospodářství. Všechny tyto děje jsou stavy neboli mody tvého myšlení; ty však pečlivě LIŠÍŠ tyto stavy od svého já. Zajisté neřekneš ,já jsem vzpomínka na film s Haroldem Lloydem", nýbrž ,já mám vzpomínku na film s Haroldem Lloydem". Podobně je tomu s prapodstatou.

Padající kámen není totožný s prapodstatou: je to pouze jeden z nesčetných pohybů živoucího nitra. Chceš-li, můžeš tento pád kamene chápat mechanisticky, stejně jako můžeš popisovat veškerý duševní život individua jako mechanické spojování představ, citů, žádostí atd.; pravdě se však blíží ten, kdo za neměnnou mechanikou hmotného světa tuší žár života psychického.

Tato základní myšlenka vede Lotze k teleologickému chápání světa, což znamená, že dějům, odehrávajícím se mezi jednotlivými věcmi, podkládá vědomý smysl, účel, cíl. Jeden z dějů, který nás lidi nejvíc zajímá, jest vznik představ v naší duši. Máme např. představu zvuku. Tato představa v nás vznikla následkem chvění vzduchu. Představy, řečeno všeobecně, jsou následky vnějších popudů. Pravda tedy nemůže záležet v souhlase představy s představovaným předmětem, stejně jako hořící koks v mých kamnech (příčina) není podoben teplu v mém pokoji (následek). Shledávám-li, že zvuk je vlastně jen vlnění vzduchu a světlo vlnění éteru, je to pravda. Já však nevnímám vlnění vzduchu, nýbrž zvuk, nevnímám vlnění éteru, nýbrž světlo. Co tedy je můj vjem světla, zvuku? Jev, odpovídá tradiční filosofie. Lotze s tím souhlasí. Ano, jev. Ale neříkejte, jak se často říkává, „pouhý" jev, protože možná že ten jev je víc než ta pravda. Chvěje-li se struna, rozvlní-li se tím vzduch a vnímám-li toto chvění vzduchu jako zvuk, je to děj. Ale slyšeli jsme právě, že všechny děje tohoto světa mají nějaký smysl, účel, cíl: tedy i tento děj. Příroda chtěla v mé duši vzbudit představu zvuku. Světlo, zvuky, barvy atd. jsou jevy, ale jev není pouhé zdání, pouhý klam: je to naopak skutečnost taková, jaká býti má, je to cíl a vyvrcholení vzájemného působení vnějších věcí, stejně jako divákův pohled na jeviště je cíl a vyvrcholení pohybu strojů, skrytých v zákulisí. V hesle Hodnoty se dočtete, že všechno chtění se upírá za nějakou hodnotou; chce-li tedy příroda v naší duši budit reakce,jimž se říká jevy, znamená to, že jevy jsou hodnoty. Nevnímám zvuk proto, že se chvěje vzduch, nýbrž naopak vzduch se chvěje proto, abych vnímal zvuk. Pravé poznání nezáleží v pochopení toho, co jest, nýbrž v porozumění smyslu a účelu toho, co jest. Důvodem toho, co jest, je to, co býti má; a konečným cílem všeho, co býti má, nejvyšší hodnotou, je idea dobra. – Lotze je první, kdo zavedl ve filosofii pojem hodnot. Jeho učení mělo veliký úspěch nejen doma, nýbrž i v Anglii a v Americe; pragmatisté James a Dewey se ho dovolávají s velikou důrazností. Hlavní díla tohoto duchaplného a obratného autora jsou Metafyzika a trojsvazkový Mikrokosmos.


[BACK]