|
KYBERNETIKA. Než začneme zkoumat základní principy této mladé disciplíny, jež jsouc samostatnou vědou, současně i proniká do všech jiných samostatných věd, musíme si objasnit několik základních pojmů, jichž stoupenci kybernetiky užívají napořád a které namnoze pronikly i do běžné mluvy hovorové, arei ve smyslu mnohdy hodně zkomoleném. I. V železářství mají na skladě hromadu sklapovacích pastiček na myši. V jakémpak asi stavu jsou tyto pastičky, sklapnuté, nebo natažené? Odpovíte asi, že jsou pravděpodobně sklapnuté, neboť zatím není důvodu, proč by měly být natažené. Teprve když si někdo některou z nich koupf, doma siji natáhne a nastraží na ni kousek slaniny. Splní-li pastička takto upravená svůj úkol a klepne-li myšku, vrátí se tím do svého původního pravděpodobného stavu, tj. nebude schopna práce, dokud ji někdo znovu nenatáhne. Jiný příklad Když si nasypu do kapsy – důvody tohoto svérázného počínání nás nezajímají – hrstku soli a hrstku pepře a budu pak s tím chodit po svých záležitostech, je velmi nepravděpodobné, že sůl a pepř zůstanou od sebe odděleny, tak jak byly, když jsem je do kapsy sypal, a je naopak velmi pravděpodobné, že se důkladně, rovnoměrně promíchají. Jiný příklad. Když jsem se onehdy zašel podívat do hlavní haly Technického muzea, kdež dřímají historické parní lokomotivy, uvědomil jsem si, že nyní, kdy ty mašiny už nejezdí, dosáhly svého pravděpodobného stavu, protože k tomu, aby jezdily, bylo třeba ohromného množství energie, řízené práce, technických vědomostí a údržby. Je to cosi nesmírně umělého, a tudíž nepravděpodobného, když taková lokomotiva vůbec jezdí a pracuje. Ovšem tento nepravděpodobný stav trvá poměrně krátce – stroj se nutně a nevyhnutelně opotřebuje, přestane fungovat, jeho prvotní umná uspořádanost počne více a více ustupovat tomu, čemu se odedávna říká chaos, a lokomotiva – pokud ve vzácných případech nebude vystavena v muzeu – bude poslána do šrotu. A šrot, toť z technického hlediska chaos naprostý a dokonalý. Postupme o další krok. Zeptáme-li se vědců, zda život se vyskytuje i na jiných planetách než na Zemi, odpoví nám, že pravděpodobně nikoliv, neboť fyzikální podmínky, v nichž mohou probíhat chemické reakce nezbytné pro život, jsou tak omezené, že to vlastně je šťastná náhoda, je-li povrch naší planety oživen. Ostatně byly doby, kdy život na naší planetě vůbec neexistoval, a je velmi pravděpodobné, že Země jednou opět bude – my se toho ovšem nedožijeme – chladná a mrtvá, a chladné a mrtvé bude Slunce, které ji po miliardy let ohřívalo. Všechna tepelná energie, již za dobu své aktivity ze sebe vydávalo, zůstane sice – ve shodě s dobře známým fyzikálním zákonem – zachována, ale energie tato už nebude schopna práce: jednoměrně a jednotvárně rozptýlena v prostoru, už nebude s to se proměňovat v energii pohybu – bude to energie znehodnocená, energie k ničemu. Toto velmi dobře pochopíme, když uvážíme, co by se stalo s vodou, kdyby Země vychladla. Přestala by se vypařovat, nebylo by srážek, nebylo by dešťů, a všechny existující řeky, potoky, strouhy, bystřiny by s konečnou platností natekly do jednotného moře. Vody tu neubude ani kapka, ale bude to voda nehnutá, líná, už neschopná pohánět kola mlýnů, turbíny, vory atd Neboť k tomu, aby se voda mohla pohybovat a konat práci, je jí třeba spádu, výškového rozdílu. A tepelné energii, má-li být schopna práce, je také třeba spádu, tj. rozdílu teplot. U parního stroje nestačí topit pod kotlem: má-li běžet a pracovat, musí mít chladič, kondenzátor, v němž se pára bude srážet, jinak se zastaví. Spojím-li trubičkou nádrž, obsahující teplý vzduch, s nádrží, obsahující vzduch studený, teplo začne proudit z první nádrže do druhé. Kdybych tomuto proudem postavil do cesty tepelný stroj, bude tento stroj s to konat užitečnou práci – ovšem pouze tak dlouho, pokud se teploty v obou nádržích nevyrovnají. Tehdy průměrná teplota v obou nádržích zůstala stejná jako na začátku pokusu, ale ustalo proudění a ustala činnost stroje. Ted' už, soudím, čtenář pochopil, oč nám jde. Ve všech příkladech, které tu byly uvedeny, šlo o nějaký přechod ze stavu nepravděpodobnosti (natažená pastička, pracující lokomotiva atd.) do stavu pravděpodobnosti, ze stavu napětí do stavu nemohoucnosti a jednotvárnosti, ze stavu organizovanosti a diferencovanosti do stavu neuspořádanosti. Míra této přeměny se nazývá entropií – tohoto slova se původně užívalo jen v termodynamice – a entropie má základní charakteristickou tendenci se zvětšovat. Toto je dobře známo např. každému motoristovi. Prvních dvacet třicet tisíc kilometrů projezdí nové auto svižně a bez závad, až jednoho dne začnou zlobit brzdy. Majitel je dá opravit a myslí si, že má pro dalších deset dvacet tisíc pokoj, ale po dalších pěti tisících se ukáže, že je třeba vyměnit tlumiče. Pak se přetrhne klínový řemen, zasekne se plováček v karburátoru, na přerušovači se utvoří pecka – to jsou, pravda, maličkosti, ale jednoho dne začne motoru ubývat komprese, karosérie začne vydávat strašidelné zvuky, atd atd. napořád a stále hustěji, až nakonec auto nutně dosáhne toho pravděpodobného stavu, kdy mu žádná oprava už nepomůže. Zvětšování entropie dovedlo některé vědce k chmurnému názoru, že sám vesmír jako celek jeví sklon k pravděpodobnému zániku, k stavu, kdy všechno bude uvedeno do tepelné rovnováhy, což nazývají tepelnou smrtí vesmíru. „Avšak zatímco vesmír jako celek – existuje-li ovšem vesmír jako celek – projevuje sklon k zániku, existují jisté lokální enklávy, jejichž vývojová tendence, jak se zdá, je protichůdná vývojovým tendencím celého vesmíru, a v nichž se projevuje omezená a dočasná tendence k růstu organizovanosti. A právě v některé z těchto enkláv nachází život svůj domov. Zvláště toto hledisko je jádrem názorů, z nichž se začal rozvíjet vědní obor – kybernetika." (Norbert Wiener, Kybernetika a společnost, český překlad str. 29) II. Nyní, kdy fatální slovo kybernetika konečně padlo, můžeme svůj výklad načít z jiné strany. Otcem této nové vědy je autor, z něhož jsme právě citovali, Američan Norbert Wiener (1894-1964), který roku 1948 vydal v Paříži knihu dnes už klasickou, nazvanou Kybernetika neboli řízení a sdělování v živých organismech a strojích (Cybernetics, or control and communication in the animal and in the machine). V úvodu k této knize vykládá, že termín kybernetika odvodil z anglického slova governor, kteréžto slovo je samo odvozeno z latinské zkomoleniny řeckého slova kybernétés, což znamená kormidelník. Anglické slovo governor, původně termín politický, guvernér, přijalo počínajíc koncem osmnáctého století význam technický jako zařízení, které mechanicky reguluje otáčky parního stroje, tedy regulátor. Máme tu tedy tři významy, tři asociace: mechanické řízení stroje, lidské ovládání stroje a řízení společnosti. A řekněme hned rovnou, že kybernetika proniká do těchto tří různorodých oborů současně. Neboť kybernetika není, jak se obecně za to má, pouhá teorie elektronických „myslících" strojů, počítacích strojů nebo automatů. Kybernetika je pokus o spojení prvků, až dosud rozptýlených, vědeckého bádání. Je to věda-křižovatka, věda prostředník. III. Nahlédnu do novin a zvím, že naši hokejisté vyhráli nad Kanadou 5: 3. Tomuto sdělení, jež sice vezmu s uspokojením na vědomí, ale které mě nepohne k žádnému účelnému jednání, jak známo, říkáme zpráva. Ale když se před odchodem z domu podívám na teploměr a shledám, že teplota venku klesla na deset stupňů, získal jsem tím informaci: informace obsahuje nejen zprávu, ale i rozkaz či návod k jednání, v tomto případě důrazný pokyn, abych se teple oblékl. K tomu je ovšem nutno dodat, že při hodnocení zprávy nebo informace musíme brát v úvahu, komu je určena. Kdybych byl sportovní redaktor, fakt, že naši vyhráli 5:3 by pro mne nebyl zprávou, nýbrž informací, neboť bych musil ihned sednout a napsat oslavný článek; a kdybych neměl v úmyslu vyjít z domu, zjištění, že teplota venku klesla na 10, by pro mne bylo pouze zprávou. Byla tu už řeč o předmětu dosti nechutném, o pastičce na myši,jednoduchém to automatu, kterému se říká spouštěcí. Ten, kdo jej přivedl do nepravděpodobného stavu tím, že jej natáhl a nastražil, vložil do něho informaci, která by se dala vyjádřit těmito slovy: když se něco dotkne slaniny, sklapni. Mimochodem řečeno: tento prostinký děj, spuštění automatu, se velmi podobá tomu, čemu u živých tvorů říkáme nepodmíněný reflex, když se např. někdo ožene po mouše, jež si mu sedla na nos. Nepříjemné zašimrání, jež tím způsobila, to byla informace ve formě rozkazu „plácni ji",jež pak přešla v řadu jiných rozkazů, určených nesčetným nervům a svalům. K nádraží se blíží vlak. Kolej, po níž přijíždí, se vidlicově rozdvojuje, takže jsou tu koleje dvě, pravá a levá. Každá z těchto dvou kolejí se nanovo rozdvojuje, takže tu jsou čtyři, a i tyto čtyři koleje se rozdvojí, takže je jich nakonec osm. Předpokládejme, že sedm z těchto osmi kolejí je obsazeno a pouze jedna je volná. Na tuto volnou kolej – řekněme, že to je třetí kolej zprava – má vjeti náš vlak. Kdyby nebyl řízen, pravděpodobně by vjel na některou z těch sedmi obsazených kolejí a krátkou cestou by došel stavu pravděpodobnosti, tj. rozbil by se napadrt'. Protože však je řízen výhybkami, dosáhne bez úhony svého cíle. Tyto výhybky jsou ovládány výhybkářem, který je opatřen – v našem případě – třemi informacemi. Tyto tři informace lze vyjádřit takto: První výhybku nastavit vpravo, druhou vlevo, třetí vpravo, anebo jednodušeji: Vpravo – vlevo – vpravo, anebo: Pravá – levá – pravá, či zcela krátce PLP, anebo jakkoli jinak, třebas 010. Této posloupnosti informací se říká program a soustava znaků, jimiž ten program je zapsán či fixován, se nazývá kód Je celkem lhostejné, zda tento program bude uskutečňován – v našem případě – živým výhybkářem nebo nějakým automatickým přístrojem. Kódy budou různé, ale program zůstane stejný. Bude-li to automat, jeho kód bude asi vypadat, představujeme si, takto: Dírka – žádná dírka – dírka. Systém osmi kolejnic je tak jednoduchý, že jak vidíme, tři prosté základní informace vždy postačí, aby fungoval; ale dovedete si představit, jak ohromného množství informací je třeba, aby fungovalo vaše auto? Jen uvažte, kolika informacemi je řízeno třeba jen otáčení vačkového hřídele, který plní několik důležitých a choulostivých, na sobě vzájemně závislých funkcí současně! Nebo což takový přerušovač a rozdělovač? A válce motoru? Každé z těchto zařízení je možno považovat za samostatný, jemný, důvtipný stroj, a všechny tyto stroje jsou složitými souvztahy spojeny v systém, k němuž nakonec patříte i vy, když sedíte za volantem a otáčením volantu a přehazováním rychlostí a šlapáním na pedály plynu, brzd a spojky dáváte svému autu informace-rozkazy: vpravo, vlevo, rychleji, zpomalit, větší otáčky, menší otáčky, to vše v souladu s informacemi,jež vám poskytuje vaše okolí, tj. vozovka. Vaše auto tedy je jakýsi systém na zpracovávání informací. Budou-li informace, jež do svého vozu vložíte, správné, dojedete bez úhony k cíli; nebudou-li, nabouráte se a vaše auto dosáhne stavu pravděpodobnosti, tj. neuspořádanosti, tj. chaotičnosti, tj. stane se nepojízdným. Nyní již pochopíte, co Norbert Wiener míní tím, když praví a stanoví, že právě tak jako entropie je mírou dezorganizace, neuspořádanosti, informace je mírou organizace, uspořádanosti, a že informaci tedy lze chápat jako zápornou entropii; a že stroj, obdobně jako živý organismus nebo informacemi řádně řízené lidské společenství, je zařízení, jež bojuje proti obecné tendenci k vzrůstu entropie. IV. Mnozí z vás jistě znají skvělou filosofickou hru, v níž jeden člen společnosti má uhádnout pojem, na němž se ostatní tajně domluvili, tak, že klade libovolné zjišťovací otázky, na něž mu spoluhráči nesmějí odpovědět jinak než bud' Ano, nebo Ne. Znám přeborníky, kteří dovedli hravě zdolat i takové úkoly jako Svěží padesátník nebo Tři sta let jsme úpěli nebo Tumé, miláček slonů. Neboť není informace tak složité, aby nebylo možno ji zpětně rozložit na větší nebo menší počet informací základních, určujících, kterou z dvou daných možností zvolit, na informace takového druhu, jako byl náš příklad výhybky, již bylo třeba nastavit vpravo nebo vlevo. Nazývám zmíněnou společenskou hru hrou filosofickou, neboť její princip se opírá o známou zásadu o vyloučeném třetím (viz Zásady logické), východisko logického myšlení, podle něhož na každou rozumovou otázku lze odpovědět ano nebo ne, tertium non datur, třetí možnost není. Tato zákonitost odpovídá způsobu šíření vzruchu v nervových vláknech, které bud' naplno propouštějí nervový impuls, anebo jej nepropouštějí vůbec. A člověkem vyrobené mechanismy založené na jednoduché a přesné formě informace „ano" nebo „ne" jsou nejspolehlivější a poměrně nejodolnější proti poruchám. Elektrický vypínač je bud' zapnut, nebo vypnut, tertium non datur. Naproti tomu vodovodní kohoutek, který se může otáčet kolem své osy, má spoustu mezistavů mezi uzavřením a roztočením naplno. Však také kohoutky věčně zlobí, kapou, kdežto vypínač se porouchá jen zřídkakdy; a informace založené na dvojkovém principu ano nebo ne, ryc nebo nic, být či nebýt, rub neb líc, vpravo nebo vlevo, jsou poměrně nejodolnější proti znetvoření, zkomolení, proti poruchám, jimž se v kybernetice řÍkášum, jinak řečeno: proti působení entropie. Informace je nejen zpráva, nejen rozkaz, ale i návod k likvidaci nějaké neurčitosti anebo, jinak řečeno, nějaké množiny možností, přinejmenším dvou. Známý anglický badatel v oboru kybernetiky W Ross Ashby ve své skvělé knize An Introduction to Cybernetics (Úvod do kybernetiky, česky vyšlo pod názvem Kybernetika) to ilustruje tímto zajímavým příkladem: Jedna žena šla navštívit do vězení svého manžela, který tam sedí pro nějaký politický přečin, a protože nedostane povolení, aby se s ním mohla vidět, požádá dozorce, aby mu směla aspoň poslat šálek kávy. Dozorce je v rozpacích, posílání nápojů vězňům je sice dovoleno, ale je přísně zakázáno jim předat jakoukoli zprávu; nu a co když si vězeň před svým zatčením smluvil s manželkou nějaký kód? Dozorce tedy bude usuzovat takto: Možná, že ten kód záleží v tom, že káva bude bud' slazená, nebo neslazená. Tomu zabráním tím, že mu do kávy přidám větší množství cukru a sdělím mu to. Možná, že kód vězí v tom, že mu ke kávě pošle nebo nepošle lžičku; tomu zabráním tím, že mu řeknu, že vězeňský řád posílání lžiček zakazuje. Možná, že informace je skryta v pouhém faktu kávy; kdyby mu poslala čaj, znamenalo by to něco jiného. Ale toto, jasně uváženo, nepřichází v úvahu, protože oba dva asi vědí, že v kantýně se vydává jen káva. Takto přemítá dále a dále: jeho úvahy se vyznačuj Í tím, že veškeré dvojice možností redukuje na jednu jedinou – jen slazené, jen bez lžičky, jenom kávu atd. Až všechny možnosti budou zúženy na jeden jediný případ, informace bude zablokována a zaslaný nápoj pozbude možnosti přenášet informaci. Ale je důležité si uvědomit, že míra informaceje závislá na míře neurčitosti, jež tou informací má být odstraněna, jinak řečeno na množině možností, z níž je vybrána. Ashby osvětluje tento fakt tímto příkladem: Dva vojáci upadli do zajetí ve dvou nepřátelských zemích A a B. Jejich manželky dostanou později tuto stručnou zprávu: Jsem zdráv. Je však známo, že v zemi A si zajatec může vybrat mezi zprávami: Jsem zdráv. Jsem nemocen. Jsem vážně nemocen. V zemi B smí odeslat jen jednu jedinou zprávu: Jsem zdráv. Což v podstatě neznamená nic jiného než: Jsem živ. (V množině možností je ovšem také možnost: Žádná zpráva.) Obě manželky si jistě uvědomí, že informace, jež obdržely, nejsou totožné, třebaže obsahují stejná slova. Tento vztah informace k množině možností, z níž informace byla vybrána, dává nám možnost informace měřit, a za základní míru byla určena hodnota právě oné zmíněné informace, jež byla vybrána z množiny dvou možností, např. Jsem zdráv – žádná zpráva, nebo Vpravo – vlevo: této jednotce se v kybernetice říká bit. (Je to slovo, stažené z anglického výrazu Binary digit, což znamená dvojkové vyčíslení.) V Ashbyho příkladu zpráva, již dostala manželka zajatce ze země B, se rovná jednomu bitu, zpráva, došlá ze země A, se rovná dvěma bitům. Čtenářům, již dosud nedošli toho pravděpodobného stavu, kdy se jim už všechna středoškolská matematika vykouřila z hlavy, sděluji nádavkem, že bit vlastně je logaritmus počtu prvků množiny možností při základu 2, dvojkový logaritmus. Má-li množina dva prvky, příslušný dvojkový logaritmus je 2', tedy jeden bit. Má-li čtyři prvky, příslušný logaritmus je 22 – dva bity. V našem příkladu nádražního seřadiště bylo třeba dopravit vlak na jednu z osmi kolejí. Dvojkový logaritmus osmi je 23; však jsme také viděli, že bylo třeba tří jednoduchých informací – vpravo, vlevo, vpravo, aby se tam náš vlak bez úhony dostal. Hledáte-li dvojkový logaritmus nějakého čísla a máte-li, což je pravděpodobné, k dispozici pouze logaritmické tabulky se základem deset, převedete příslušný desítkový logaritmus na dvojkový prostě tak, že jej znásobíte číslem 3'322. Proveďme si kontrolní zkoušku. Řekli jsme si už několikrát, že k tomu, aby se náš vlak dostal na jednu z osmi kolejí, bylo třeba tří bitů informace. Nuže desítkový logaritmus osmi je 0'90309. Násobíme-Ii tento logaritmus číslem 3'322, dostaneme 2'9982588. Což je vskutku prakticky tolik co tři. Dal jsem si v kavárně schůzku s člověkem, s nímž jsem až dosud pouze mluvil telefonem. Protože nemám ponětí, jak vypadá, dohodli jsme se, že bude držet v ruce číslo časopisu Svět motorů, stočené do trubičky. V kavárně sedí dejme tomu padesát lidí, ale mezi nimi je čtyřiadvacet žen, ajá vím, že ten, s nímž se chci sejít, je muž. Zbývá tedy množina šestadvaceti možností, již on ovšem ihned zlikviduje svým Světem motorů. Nuže logaritmus šestadvaceti 1 '41497 x 3 '32 = 4'7. Signálem „stočený Svět motorů v ruce" byla zlikvidována neurčitost v rozsahu 4'7 bitů, ale jen pro mne; pro ostatní hosty v kavárně neznamená ten signál pranic: třebaže objektivně existuje, nepřináší jim žádnou informaci. Nemáme tedy mluvit o „této informaci", nýbrž o „těch a těch lidech nebo strojích, přijímajících tu a tu informaci", nebo všeobecně o „systémech, přijímajících informaci" Je pochopitelné, že pomocí bitů můžeme měřit i takovou množinu, k níž se právě žádná informace nevztahuje. Množina různých, vzájemně v něčem odlišných prvků se jmenuje varieta; a sám strohý údaj o počtu těchto prvků koneckonců má informační charakter. Víme-li, že existují dvě pohlaví, muži a ženy, můžeme po kyberneticku říci, že množina pohlaví se rovná jednomu bitu. Jelikož česká abeceda má dvaatřicet písmen, můžeme říci kyberneticky, že její varieta se rovná šesti bitům; naproti tomu varieta šestadvaceti písmen anglické abecedy má pouze 4'7 bitů. V. Jak jsme viděli hned už v titulu základní Wienerovy knihy, v kybernetice se tedy nečiní základní a zásadní rozdíl mezi strojem a živou bytostí; auto, člověk nebo lidská společnost jsou z hlediska kybernetiky prostě tři dynamické systémy, jež určitým způsobem reagují na informace, jichž se jim dostalo. Systém je soubor prvků, spojených vzájemnými vztahy. Tak např. nůžky jsou systém o dvou prvcích, spojených nejen prostorově, ale i funkčně. Televizor, králík, elektrický výtah jsou systémy, jež se z hlediska kybernetiky liší svou větší nebo menší složitostí, ale mají něco společného: jsou vybaveny přesně definovatelnými receptory, tj. přijímači informací z okolního světa, smyslovými – v nejširším slova smyslu – orgány, ajsou schopny na podkladě těchto informací působit na své okolí. Těmto receptorům pro příjem zpráv říkáme vstup (angl. input) a zpětnému působení na vnější svět říkáme výstup (angl. output). Tak např. zmíněné nůžky přijímají informace od člověka, který s nimi manipuluje. Každé z obou želízek, ~ nichž jsou sestrojeny, mají svůj vstup – ouško, a výstup – ostří. Vstup domácí elektrické instalace jsou vypínače, výstup žárovky, elektrická kamínka aj iné spotřebiče. Zámek na dveřích je systém, jehož vstupem je klíč, výstupem jazýček. Kolik tento systém má prvků, nevím. Zato vím, že velmi složitý systém, lidský mozek, má průměrně asi deset miliard prvků, tzv. neuronů. Jeho vstupem jsou nervy,jež vedou do smyslových orgánů k nervu ústřednímu, a výstupem jiné nervy, vedoucí k orgánům, jimiž člověk působí na své okolí, např. na ruce, nohy, hlasivky, tzv. efektory . ./ Prostředníkovi mezi systémem, který vydává informaci, a systémem, který informaci přijímá, se v kybernetice říká kanál, a tento kanál sám o sobě je řádný systém, tj. soubor množiny přinejmenším dvou možností, se vstupem a výstupem. Tak např. naše výhybka je kanál o kapacitě jednoho bitu – vpravo nebo vlevo -, se vstupem, jímž je patrně nějaká páka nebo přepínač, a s výstupem, jímž je posunující se kolej. Vysílačem informace je nádražní dispečer, příjemcem sám vlak. Všimněme si faktu, na první pohled samozřejmého, že k tomu, aby informace řádně došla svého cíle, je třeba, aby příslušný kanál měl dostatečnou kapacitu; kanál-lístek s jedinou zprávou ,jsem zdráv" nebyl způsobilý k tomu, aby zajatec informoval svou manželku o tom, že se mu stýská, že má hlad, že myslí na děti, že doufá, že se brzy vrátí domů atd. Řekli jsme si už, že domácí elektrická instalace je jednoduchý systém, jehož vstupem je vypínač a výstupem dejme tomu žárovka. Nuže jak známo čtenářům špionážních románů tento systém může dobře sloužit jako sdělovací kanál mezi informátorem v domě a špiónem, číhajícím venku na ulici. Osvětlením nebo neosvětlením okna může informátor špiónovi poskytnout jednoduchou zprávu, např. „vše prozrazeno, prchni", nebo naopak „vše v pořádku", anebo „sejdeme se na známém místě" apod.; to záleží na tom, jaký mají smluvený kód. Avšak postupným zhasínáním a rozsvěcováním žárovky může informátor předat špiónovi i zprávy velmi složité; sérií dlouhých a krátkých rozsvěcování se může např. přenášet Morseova abeceda, a pomocí Morseovy abecedy můžeme přenést jakýkoli text, třeba obsah veškerých spisů Aloise Jiráska, ovšem máme-li k tomu dost času. Z toho plyne důležitý závěr: Libovolný kanál, působící dostatečně dlouhou dobu, může přenášet libovolné množství informací. Ale toto potěšitelné zjištění má svůj háček. Zprávy o průběhu hokejového zápasu se přenášejí řetězcem obrovitých kanálů – první z nich, řeč sportovního hlasatele, může mít střízlivě odhadnuto kapacitu 1800 bitů za minutu; a přece se hlasatel pořádně zapotí, má-li své posluchače v každé chvíli informovat o situaci všech hráčů, kteří právě jsou v akci. Ale tatáž relace by se dala přenášet i jinými, menšími kanály, např. uvedeným systémem zhasínání a rozsvěcení žárovky anebo nakrásně i kouřovými signály, což je kanál, který za předpokladu, že každých patnáct vteřin je možno vypustit nebo nevypustit kotouč dýmu, má kapacitu čtyř bitů za minutu. Není ovšem třeba dokazovat, že takovýto přenos by ztratil na tempu, řízu a zajímavosti, protože by trval nepřiměřeně dlouho – došlo by k velikému zpoždění přenosu zpráv. VI. Zde často už zmíněné uvádění živého organismu a stroje na společný jmenovatel „dynamického systému" vyvolalo mnohé nepochopení. Někteří prohlašují, že to je degradace života a urážka člověka, jiní argumentují, že stroj, pokud není řízen člověkem, jedná automaticky, slepě, kdežto živá bytost je pružná, přizpůsobuje své okolí svým potřebám anebo naopak přizpůsobuje sama sebe svému okolí. Něco takového stroj nedovede. Nuže o té degradaci života a urážce člověka pojednáme později. Pokud jde o druhý argument, přiznejme, že to, co dovede živá bytost, vskutku nedovede stroj staršího typu, který funguje na základě uzavřeného hodinového mechanismu, což je systém, který nepřijímá od svého okolí žádné informace, tzv. systém uzavřený. Hodiny se pohybují podle předem daného schématu; informace, jež do nich předem vložil konstruktér, a jež tedy nepřicházejí zvenčí, nýbrž z nitra soukolí, přenášejí se na hodinové ručičky, a tam jejich dráha končí. Takovéto stroje, jež před třemi sty lety fascinovaly Leibnize, neboť v souboru hodin, nastavených na stejnou dobu, spatřoval model předzjednané harmonie (viz Leibniz), nespadají do oblasti zájmu kybernetiky. Ale právě v Leibnizově době bylo objeveno něco jiného, co nás dnes zajímá daleko více: tehdy totiž byl nalezen způsob automatického řízení rychlosti otoček mlýnských kamenů ve vodních mlýnech, aby zůstávaly v stálém souladu s rychlostí proudu vody a s tvrdostí zrna Osy těchto kamenů byly opatřeny výstupky, od nichž se přenášel kývavě třeslavý pohyb na mírně nakloněné koryto, z něhož se zrno sypalo mezi kameny. Čím rychleji se kameny otáčely, tím silnější bylo otřásání koryta a tím více zrna z něho padalo. Nadbytek zrna pak zpomaloval otáčení kamenů, čímž se zmírňovalo otřásání koryta, zrno padalo méně, otáčení kamene se zrychlovalo a tak dále. Toto je zřejmě něco principiálně jiného než slepý hodinový mechanismus; je to automat, který sám, bez pomoci člověka a bez jeho řízení, zpracovává informace, jež mu přináší jeho okolí. Jiné klasické zařízení, které patří do této kategorie, je onen proslulý Wattův odstředivý regulátor, jehož se dodnes užívá mj. k automatickému regulování rychlosti parních strojů a od něhož, jak řečeno, kybernetika získala své jméno – svislý hřídel, který se otáčí tím rychleji, čím rychleji stroj pracuje. Tím otáčením vzniká odstředivá síla, která působí na dvě koule, jež jsou na svislém hřídeli zavěšeny. Stoupá-li rychlost, koule se odstředivou silou zdvihají a naopak; a tento pohyb se přenáší na nějaké regulační zařízení, např. na škrticí klapku. Dokud koule visí svisle, klapka je otevřena úplně, takže přívod páry do válce je největší, a čím více se pak zdvíhají, tím více se klapka přivírá a brzdí činnost stroje, takže koule opět klesají a klapka se otvírá. Nu a ve vaší kuchyňské elektrické ledničce je zařízení, takzvaný termostat, který ve chvíli, kdy teplota vystoupí k jistému předem určenému stupni, zapne chladicí zařízení, a když pak teplota patřičně klesla, opět je vypne: nepočíná si tento stroječek jako člověk, který když je v místnosti chladno, zapne centrální topení, a když po čase shledá, že začíná být přetopeno, opět je vypne? A není sám sobě regulátorem tenista, který při prvním servisu vypálil míč příliš daleko, za lajnu, a proto vystřelí svůj druhý, opravný servis mírněji ? Všechny systémy na tomto místě popsané, ať neživé stroje, ať lidé, mají společný jeden rys: přizpůsobují svou přítomnou činnost výsledkům své činnosti předchozí, o níž se jim dostává zpětné informace; a této zpětné informaci o tom, ,jak to dopadlo" nebo ,jak to dopadá", se v mezinárodním kybernetickém žargonu řÍkáfeedback, po česku zpětná vazba. Existence zpětné vazby je řízení velmi důležité. Když řídím auto a vidím, že mi do cesty vkročil chodec, zajisté nestačí, abych na tuto informaci reagoval tím, že strhnu volant s dobrým úmyslem se chodci vyhnout, ale musím též při této akci nechat oči otevřené dokořán a ostře pozorovat, zdali se můj dobrý úmysl potkal s uspokojivým výsledkem, nezačal-li chodec třebas před koly mého vozu poskakovat nebo neřítím-li se ke kandelábru nebo nedostávám-li smyk; a to je zase ta zpětná vazba, zpětná informace, podle níž zařídím své další jednání. Generál, který řídí bitvu, nesmí pouze vydávat rozkazy, ale musí se též informovat o tom, zdali byly splněny a jaký měly výsledek; neučiní-li to, určitě bitvu prohraje. "Zastávám stanovisko," praví k té věci Norbert Wiener, „že fyzické činnosti živých individuí a operace některých novějších strojů na zpracování informací jsou zcela shodné podobností své snahy usměrňovat entropii zpětnou vazbou ... V obou případech se informace o jejich skutečném působení na vnější svět, a nikoli pouze o jejich zamýšlené činnosti, vrací do ústředního regulačního ústrojí. Tento složitý souhrn chování se obvykle opomíjí, a zvláště se mu nepřisuzuje role, kterou by měl hrát v naší navyklé analýze společnosti. Vždyť právě tak, jak lze z tohoto hlediska chápat fyzické reakce individua, můžeme také chápat organické reakce samé společnosti." (Kybernetika a společnost, český překlad str. 39) A najiném místě téže knihy: „Správní úředníci, ať jsou už činní ve vládě, na universitách nebo v obchodních společnostech, měli by být zapojeni ve sdělovacím procesu jdoucím oběma směry – shora a zdola, a neměli by pouze jednostranně vydávat své příkazy shora. Jinak by tito správní úředníci mohli totiž zjistit, že svou řídící činnost opírají o naprosto chybné znalosti faktů, které mají jejich podřízení k dispozici." (Str. 59) Neboť, dodejme, byla tu přerušena zpětná vazba. VII. Mám doma televizor a umím s ním zacházet. Vím, který knoflík zmáčknout, chci-li aparát zapnout, kterými knoflíky otáčet, chci-li zesílit zvuk, narovnat šišatý obraz, prosvětlit jej nebo ztemnit atd. Tomu všemu rozumím velmi dobře. Ale co se děje uvnitř mého aparátu ajakje možné, že dovede obrazově a zvukově reprodukovat něco, co se odehrává bůhvíjak daleko, tomu nerozumím vůbec. Televizor pro mne je, jak zní důležitý kybernetický termín, černou schránkou. Černou schránkou je pro většinu motoristů jejich vlastní auto. Ale černou schránkou, jak upozorňuje Ashby, je třeba obyčejné jízdní kolo přes to, že vidíme každý spojovací článek; nicméně poslední články mezi pedálem a koly tvoří interatomické síly, které udržují pohromadě částice kovu, a tyto síly nevidíme. Nejpřísněji nazíráno, všechny reálné předměty, s nimiž přicházíme do styku,jsou koncem všech konců černé schránky. Když mě můj starý televizor přestane poslouchat, opatřím si nový, jiné značky, modernější, a vůbec lepší. Jenže tento nový aparát pro mne bude schránkou ještě černější, než byl starý, protože má zcela jinou dispozici knoflíků. Nemám-li při ruce návod, nezbude mi, než abych ty knoflíky anebo, řečeno po kyberneticku, vstupy jeden po druhém zkoušel, dával pozor, co to bude dělat, a podle postupně dosažených výsledků zpětnou vazbou postup svého experimentování měnil a opravoval. Ovšem s návodem by to šlo daleko snadněji, neboť nákres, schematicky vyjadřující vztahy jednotlivých viditelných částí zobrazeného aparátu, je opatřen legendou se všemi potřebnými informacemi. Octnu-li se v neznámé krajině, k snadné orientaci mi dopomůže dobrá mapa, neboť mapa a krajina, kterou mapa zobrazuje, jsou, jak zní termín, tvarově či vztahově podobné neboli izomorfní: tak leží-li mezi městečky A a B rybník ve tvaru preclíku, i na příslušné mapě mezi body, představujícími městečko A a B, bude zobrazen modrý flíček v tvaru preclíku. Dobrá a spolehlivá, podrobná mapa vystihuje všechny důležité podrobnosti zobrazovaného terénu. Ale když někdo chce někomu bez mapy znázornit, jak se dostane z místa A do B, vezme třebas papírový ubrousek a udělá na něj přibližný orientační nákres: tady vede cesta podél lesa, pak zahneš vpravo, obejdeš hřbitov, pustíš se vpravo po klikaté polní cestě atd. atd. Tento nákres není se zobrazeným terénem shodný, neboť je příliš hrubý a přibližný: říkáme, že není se zobrazeným terénem izomorfní, nýbrž pouze homomorfní. Čtyřapůllitrový bentley 1929 je homomorfní s maličkým modelem této značky. Model sice nemá motor, ale vztahy mezi jednotlivými částmi karosérie jsou totožné, a proto např. podle modelu lze určit, do jaké míry opravdový bentley je aerodynamický. Ale nemusí jít jen o signální nebo hmotné obdoby. Řeknu-li, že jistý pokoj je 5 metrů dlouhý, 4 metry široký a 3 metry vysoký, pak údaj 5x4x3 je číselný homomorfní model daného pokoje. A číselným modelem, rovnici, lze vyjádřit chování nějakého dynamického systému, např. stroje. Fotografie, skulptury, kresby a filmy jsou modely reálných systémů. Balzacova Lidská komedie může být brána za model francouzské společnosti počátku devatenáctého století. Ve vědě je užívání modelů stejně staré jako věda sama, ale v kybernetice nabylo významu zcela mimořádného. Zkoumání takových velmi rozsáhlých černých schránek, jako je např. lidská společnost, mozek nebo složitý biologický nebo jiný dynamický systém, obsahující obrovské, nepřehledné množství vzájemně se ovlivňujících prvků, by nebylo bez pomoci modelů možné. Rozsáhlé univerzální počítací stroje mohou být při vhodném programování izomorfní nebo aspoň homomorfní s jakýmkoli dynamickým systémem. Nakonec rozkošný příklad, jímž Ashby ilustruje tuto problematiku tolik důležitou pro chápání principů kybernetiky. Ptá se: V čem je Gibraltarská skála modelem mozku? – Odpověď zní: V tom, že Gibraltarská skála i mozek existují. VIII. Vraťme se k našemu vodnímu mlýnu, opatřenému regulátorem se zpětnou vazbou. Funguje-li tento regulátor jak se patří, mlýnská kola se budou otáčet pravidelně, bez podstatných výkyvů rychlosti, i když vnější okolnosti, působící na jejich pohyb, budou sebeproměnlivější, tedy když třebas zrno bude velmi nestejné jakosti a když stav vody v náhonu se bude často a nepravidelně měnit. V důsledku toho pozorovatel, jehož zájem by se upíral výhradně jen k tomu otáčení kol, by se nic nedozvědělo tom, že s vodou v náhonu a se zrnem je něco v nepořádku. Podobně člověk, který jede v dokonale vypérované mercedesce, neucítí, že silnice je nerovná a plná výmolů, a pasažér v letadle, jež je řízeno dokonalým automatickým pilotem, si možná ani nevšimne toho, že letadlo právě prolétá bouří, protože pilot vyrovnává všechny útoky,jimiž bouře se bude snažit otřást stabilitou letadla. Anebo za hospodářské krize rodina, která má chytrého a prozíravého živitele, si ani nemusí uvědomit, že hospodářství státu je rozvrácené. Z toho všeho plyne, že funkce regulátoru záleží v tom, že vyrovnává rušivé vlivy, jež ohrožují stabilitu regulovaného systému, čímž blokuje přímý průtok informací o těchto vlivech. Bez regulátorů by to nešlo. Regulátory umožňují přežívání systémů, tj. organismů, strojů a celých společností na tomto zlém a špatně udělaném světě. Jsou regulátory prosté, jako je želví krunýř, šaty, rytířské brnění, hlemýždí domeček, a složité, mající mnoho prvků a opatřené zpětnou vazbou. Mezi nimi nejsložitější je lidský mozek. V případě našeho roztomilého nádražního seřadiště, které nám už tolikrát pomohlo k osvětlení základních kybernetických pojmů, regulátorem bude výpravčí, a rušivými vlivy právě ty vlaky, jež tam vjíždějí. Úkolem regulátoru – výpravčího je bránit srážkám a chránit pasažéry před neblahými informacemi, totiž před tím, aby jim při náhlém zabrždění nezačaly kufry padat na hlavy. Vraťme se ještě jednou k příkladu s mercedeskou, jedoucí po nerovné cestě. Je-li její pérování vskutku tak dokonalé, že pasažéři nepocítí žádné otřesy, péra a tlumiče budou vyrovnávat všechny hrboly a výmoly, jež auto přejede, přesně adekvátními pohyby smršťování a natahování. Anebo ď Artagnan, bojující s kardinálovým vojákem Jussacem, musí přesně adekvátními pohyby rapíru mařit pohyby rapíru Jussacova; kdyby to nečinil, brzy by pocítil, jak mu protivníkova zbraň vniká do těla. Nuže označíme-li – v případu mercedesky – sled hrbolů a výmolů, jež auto přejíždí, a v druhém případě pohyby Jussacova rapíru jako varietu rušivých vlivů, musíme pohyby per, jež paralyzují rušivý vliv hrbolů a výmolů, jakož i d'Artagnanovy obranné pohyby také označit jako varietu, a to nás dovede k závěru, že varietě může čelit jen varieta, a že má-li být regulátor účinný, jeho varieta obranných prvků nesmí být podstatně nižší variety rušivých vlivů. Připusťme, že d'Artagnan v průběhu svého souboje s Jussacem na chvíli znepozorní, a namísto aby napjatě sledoval pohyby svého protivníka, začne se ohlížet po svých třech přátelích, kteří bojují nedaleko. V té chvíli nebezpeČÍ, že jeho tělu se dostane nežádoucí informace o působivosti protivníkovy zbraně, se zVÝšÍ; má-li tomu zabránit, musí se nanovo usebrat, jinak řečeno, musí svůj obranný regulační systém vybavit větším množstvím žádoucí informace o soupeřových pohybech. Po tom všem můžeme všeobecně říci, že úkol jakékoli regulace je snižovat varietu výsledků; ideální je taková regulace, jež by umožnila, aby výsledek byl udržován v přísně stálém, konstantním stavu – např. regulace naší pomyslné mercedesky, jež jede bez nejmenšího záchvěvu po nerovné cestě, anebo termostat lázně, v níž je udržována stále stejná teplota, i když se teplota místnosti mění sebevíce, nebo regulační systém ďArtagnana, který zůstává živa zdráv, ač je ohrožován zbraní obratného a nelítostného soka. Termostat, zabudovaný do elektrické ledničky, nereaguje přímo na změny teploty v místnosti, v níž lednička stojí, nýbrž na změny teploty uvnitř ledničky to znamená, že se mu dostává informací o vnějškových rušivých vlivech prostřednictvím právě onoho prostředí, které má za úkol před těmi rušivými vlivy chránit. To je něco podobného, jako kdyby se ďArtagnan při svém souboji s Jussacem probral ze své dočasné roztržitosti teprve tehdy, když ho Jussac v důsledku jeho roztržitosti nepatrně škrábl. Nebo když se odhodláte jít k zubaři teprve tehdy, když vás začal bolet zub. To jsou případy takzvané regulace chybami. Tento způsob regulace nemůže být dokonalý, ale má veliký význam v praxi, neboť malé chyby či úchylky od ideálního stavu,jež předávají informace regulátoru, umožňují regulaci chyb velikých. Vzpomeňme si ještě jednou na naši filosofickou hru Ano – Ne. Popravdě hráč, který má uhodnout to, na čem se ostatní sjednotili, stojí před nesmírným úkolem, neboť varieta možností je gigantická – všechno, o čem ví, že existovalo a existuje mezi nebem a zemí, všechno živé a neživé, malé a velké a blízké a daleké, všechny děje, všechny vztahy a všechny vlastnosti čehokoli, všecičko může přijít v úvahu. Však také špatný hráč snadno zabloudí v tom pralese neurčitostí; bude klást otázky jalové a zbytečné, např. zdali to, co má uhádnout, se nalézá v Praze nebo zdali se o tom vyučuje na školách, tedy bude se dožadovat informací, jichž by se mu později dostalo zadarmo a bez ptaní, kdyby se ubíral rovnou k cíli. Kyberneticky nadaný hráč se bude intuitivně snažit omezovat varietu tím, že z ní bude postupně vylučovat co možno největší celky. Zeptá se např.: Je to konkrétní? – Odpověď „ano" nesmírně zmenší množinu možností. Dále: Je to živé? – Ano. – Je to člověk? – Ano. – Muž? – Ano. – Žije v Evropě? – Ne. – V Americe? - Ano. – Slavný? – Ano. – Státník? – Ne. – Umělec? – Ano. – Spisovatel? – Ne. - Filmový herec? – Ano. – Milovník? – Ne. – Komik? – Ano. – Nyní se hádající na chviličku zamyslí, připomene si, že Chaplin žije v Evropě, Frigo, Fatty, Laurel a Hardy jsou mrtvi. Soudobé americké komiky dobře nezná, i zeptá se ještě: – Hraje dosud? – Po odpovědi „ne" vysloví téměř najisto jméno Harolda Lloyda, jejž mu vskutku bylo uloženo uhodnout. Celá procedura trvala necelou minutu. Tento nesporně zajímavý a vzrušující případ regulace, při němž rušivým vlivem byla množina možností, hádající hráč regulovaným systémem a regulátorem spoluhráči, kteří mu poskytovali informace v hodnotě jednoho bitu, má ještě jeden poutavý a poučný aspekt. Když se hráč dozvěděl, že jde o něco konkrétního, zapamatoval si to a už se na nic abstraktního neptal. Zapamatoval si dále, že jde o něco živého, a tím ihned vypustil z mysli všechny neživé předměty; když mu řekli, že objekt, jejž má uhodnout, je muž, v duchu ihned vyloučil všechny ženské bytosti, atd. To znamená, že hádající hráč se učil, z čehož můžeme vyvodit tento důležitý poznatek: Akt učení je podmíněn aktem omezování variety. Učí se samozřejmě nejen lidé, ale i zvířata. Pavlovův pes, který začne slintat, když uvidí dejme tomu zelené světlo, ale nereaguje na světlo červené, oranžové a modré, omezil varietu čtyř možností na jednu jedinou: a to je výsledek učení. A myš v bludišti, jež po opakovaných pokusech dovede najít rovnou cestu k potravě, také prošla aktem učení. Ovšem pokud se myš učila, dispozice chodeb v bludišti nesměla být měněna. Z toho plyne další důležitý poznatek, že učení, tj. omezování variety, je možné jen tehdy, když ta varieta sama je do jisté míry stálá, což znamená, když je nějakým způsobem omezena. Americký autor science fiction Frederik Brown napsal povídku, jejíž děj se odehrává na smyšlené planetě, kde občas, za určitých okolností, dochází k poruchám omezení variety: dejme tomu obraz na stěně se z ničeho nic promění v smuteční věnec a otočení stránky v knize způsobí, že spadne lustr, a hezké dívce, vstupující do pokoje, naroste plnovous, a psací stůl se vznese k stropu, apod. Je to, praví autor, k zbláznění. Toto pěkné a poučné čtení burcuje čtenáře k poznání, že naše planeta je obyvatelná jen díky tomu, že variety na ní jsou omezené, tj. že na ní platí přírodní zákony a že předměty, jsou-li dobře vyrobené, jakžtakž drží pohromadě. Jen díky tomuto omezení variety můžeme na tomto světě nejen žít, ale i čerpat z něho platné a jednoznačné informace, tj. učit se, a uplatňováním těchto informací čelit nejrůznějším aspektům hrozící nebo pokračující entropie. Toto všechno se čtenáři může zdát samozřejmé a triviální; snad i namítne, že tu celkem vzato nejde o nic než o ražbu nových jmen a nová označení pro fakta intuitivně známá; co z toho, otáže se, když v rámci těchto teorií, namísto abych řekl: Tento člověk je prázdný žvanil, řeknu: Řeč tohoto člověka obsahuje málo informací, anebo když telefonní vedení, lidskou řeč, senzorický nerv a stenotypistku označím jako sdělovací kanály? Nuže kybernetika ve svých počátcích se vskutku převážně zabývala novou interpretací skutečností už dříve známých; tím si však vytvořila východiska pro zcela nové vědecké postupy, jej ichž praktická důležitost se projevuje při regulaci velmi složitých a rozsáhlých systémů. Takovými velmi rozsáhlými systémy se zabývají ekonomové a sociologové, kteří se snaží vyrovnávat negativní tendence lidské společnosti, psychiatři, regulující abnormální pochody v pacientově mozku, biologové, pracovníci v zdravotnictví a v diagnostice, fyziologové, historici, právníci, vojenští stratégové atd. – jde tu o velmi odlišné oblasti snažení a zájmu, ale byť sebeodlišnější, mají něco společného: jsou vystaveny deformujícímu účinku rušivých vlivů, jejichž varietu jest třeba snižovat patřičnou regulací. Čím větší je systém, čím rozsáhlejší černá schránka a čím větší množství proměnných prvků obsahuje, tím ovšem obtížnější jeho výzkum. Představme si finančního odborníka, pověřeného úkolem, aby prozkoumal v daném státě možnosti a vyhlídky zavedení finanční reformy. Nuže nezkušený horlivec – podobně jako náš neobratný hadač ve hře Ano – Ne – by si dejme tomu postavil hlavu, že nejprv musí poznat a prozkoumat stav příjmů a vydání a úspor každého jednotlivého občana. Tím by získal kupy milionů lejster, vyplněných nepotřebnými číselnými údaji. Zato kyberneticky nadaný zkoumatel by se soustředil na prostou otázku, např. takovouto: Prospěla by ta finanční reforma našemu hospodářství – ano, nebo ne? A snažil by se získat jen takové informace, které by se opravdu vztahovaly k dané otázce, a všechny zbytečné podrobnosti by prostě pominul, jinými slovy: vytvořil by si patřičný homomorfní model (viz odst. VII.) zkoumaného systému, jímž by – v nejhrubším případě – mohl být např. letmý výpočet, provedený špačkem tužky na okraji novin, a v němž by obrovský počet na sebe vzájemně působících částí byl redukován např. na údaj o počtu obyvatel, národním důchodu, celkovém stavu úspor apod., anebo elektrický model systému s velikým počtem prvků, stroj na zpracování informací, jež mu mohou být dodávány prostřednictvím např. děrných štítků, magnetizovaných pásků a drátů, a který dovede kombinovat tyto informace s minulými údaji, jež do něho byly vloženy dříve a už zůstaly zachovány v jeho paměti, a který dalšími informacemi o výsledcích svých dosavadních postupů, tedy zpětnou vazbou, bude korigovat své postupy další. Stroje, jejichž zrození a uvedení v chod způsobily v minulém věku tzv. první průmyslovou revoluci a nesmírně pozměnily tvar lidstva, pouze umocňovaly sílu živých svalů. Elektrické stroje na zpracovávání informací umožňují mohoucnost lidského myšlení, již nazýváme druhou průmyslovou revolucí; a troufám si tvrdit, že zcela nový pohled na svět, vlastní kybernetice, její zdůrazňování důležitosti informace jakožto protikladu entropické neuspořádanosti a pravděpodobnosti, a myšlenka, že organismus – ať živý nebo strojový – čelí dezintegraci a smrti stejně jako informace čelí rušivým vlivům a šumu, je z nejdůležitějších objevů tohoto století. Pesimisté tvrdí, že rozvoj myslících automatů a strojů na zpracování informací znamená katastrofální degradaci člověka a že teoretické postupy kybernetiky, zahrnující člověka a stroj pod společnou střechu systému, se promítnou i v praxi tím, že člověk opravdu bude sražen na úroveň, ba pod úroveň stroje a bude ujařmen výsledkem svého vlastního myšlení a snažení. Ale kdo takto uvažuje, zapomíná na nespornou skutečnost, že to, čeho se bojí, v minulosti opravdu se už stalo, a že dělník, pracující u běžícího pásu, odsouzený k tomu, aby utahoval a znovu utahoval a zase utahoval stále stejné matice nebo otvíral či zavíral jakési kohoutky nebo vykrajoval z plátů kůže stále stejné formy podešví, vskutku byl ujařmen strojem, a že prosté automatické zařízení s vloženým informačním programem, jež ho hladce a bez obtíží, a dokonce s větší přesností a dokonalostí zastoupí při výkonu těchto ohlupujících prací, ve skutečnosti jej osvobodí a uvolní jeho síly pro činnost člověka důstojnou, tj. tvůrčí. To se ovšem neobejde bez nesmírných obtíží a otřesů, ale naštěstí tu jsou myslící stroje, jež snad lidstvu pomohou tyto obtíže regulovat. [BACK] |