KVANTITA A KVALITA. Kvantita věci je to, co se na ní dá změřit, zvážit, spočítat, jedním slovem číselně vyjádřit; a to znamená vždy a v každém případě spojit nějakou mnohost v jednotu. Řeknu-li, že má panenka má sto ovec, sto ovec, spojil jsem mnohost ovčích jedinců jednotou čísla sto. Řeknu-li, že představení v divadle trvalo dvě hodiny, uvádím to představení v jednotu s otáčením zeměkoule; neřekl jsem totiž nic jiného, než že za dvanáct takových představení by se zeměkoule jednou otočila kolem své osy. Mluvím-li o metrickém centu uhlí, mluvím o mnohosti kusů uhlí, jako by to byla jedna věc, a uvádím tuto věc v spojitost s něčím, co s ní nemá nic společného, totiž s vodou; neboť kilogram je váha krychlového decimetru vody. Zaznamenal-li úředník do mého cestovního pasu, že jsem vysoký jeden metr a tolik a tolik centimetrů, uvedl mou bytost v jednotu se zemským poledníkem, neboť metr je jak známo desetimiliontá část zemského čtvrtpoledníku. Kvantitativní názor světový se snaží pochopit záhadu jsoucna na podkladě matematiky, jinými slovy chtěl by převést rozdíly jakostní, kvalitativní, na kvantitativní, měřitelné; podivná to snaha, vždyť víme a vidíme, že měřit jest srovnávat nějakou věc s jinou věcí, protože absolutní míry není. Přirovnal-li úředník mou bytost k poledníku, neodpověděl tím na otázku, jaký jsem člověk; to dobře vědí malíři, a proto odmítají malovat portréty podle popisů v cestovních pasech. Kvantitativním zjišťováním skutečnosti konstruujeme umělý svět čís-

lic, který s metafyzickou skutečností nemá nic společného, a nemůže se jí tudíž přiblížit. Určením kvantity odpovídám na otázky kolikrát, kolik, jak veliký, jak dlouhý. Já bych však chtěl vědět, jak, jaký a co. Těmito otázkami se ptáme na kvalitu věcí.

V běžném životě mluvíme často o kvalitě věcí, ale zpravidla tím míníme kvantitu. „Kvalita" plátna se dá vyjádřit číselně hustotou vazby, odolností vůči tahu, vůči tření atd.; to jsou vesměs údaje kvantitativní. K valita barvy toho plátna se dá také vyjádřit tím, že ji uvedu v spojitost s otáčením zeměkoule: určím, kolik hodin by bylo třeba ji vystavovat slunci, aby vybledla. To je zase údaj kvantitativní. Kvantitativně se však nedá vyjádřit estetická hodnota toho plátna. Soud „tohle je hezké plátno" nebo „tohle je pěkný vzorek" nelze vyjádřit číselně. Nejde tu tedy o kvantitu; žel tu nejde ani o kvalitu, neboť krása, jak vykládám v hesle Estetika, věcem objektivně nepřináleží. Mluvíme ze zvyku o krásné krajině, o krásné kravatě, ale neznamená to nic víc, než že pohled na tuto krajinu či kravatu v nás budí pocit libosti. Co tedy, probůh, jsou kvality?

Není kvalit, odpovídají staří eleaté. Kvalita hořkosti, slanosti, barevnosti, měkkosti, tvrdosti jsou – stejně jako jsme to viděli u krásy – pouhé naše osobní pocity, přesněji řečeno jsou to subjektivní stavy poznávající osoby. Demokrit a později Locke rozeznával mezí primárními a sekundárními kvalitami věcí. Primární kvality věcem opravdu, objektivně přináleží: je to velikost, tvar, množství, poloha, pohyb nebo klid. Sekundární kvality věcem nepřináleží – jsou to jen naše představy, existují pouze v naší duši: barvy, zvuky, pachy, teplo, chladno a podobně. čtenář si ovšem všiml, že ty Lockovy primární kvality j sou vlastně jen kvantity, a popíral-li objektivní skutečnost sekundárních kvalit, popíral tím skutečnost kvalit vůbec. Toto ošemetné pojetí bylo jen na krůček vzdáleno od učení starých eleatů, kteří popírajíce skutečnost kvalit popírali i skutečnost tohoto světa. Krůček ten provedl Berkeley a po něm Hume (v. t.). Zdá se tedy, že zmíněná kvantifikace kvalit (převádění kvalit na kvantitu) je jediná možnost vyváznout ze slepé uličky, pokud se nechceme vzdát poznání světa vůbec. Strašidelné „noční vidění" světa (slovo Fechnerovo), v němž není barev a zvuků, nýbrž toliko matematicky, a tudíž kvantitativně určitelné chvění vzduchu a éteru, je dojista lepší než popření světa a jeho kvalit. Není to však řešení, nýbrž teprve expozice problému, respektive převod problému kvantity a kvality na problém vědomí a duše. Rád věřím, že není zvuku, že není barev, ale svět mě přece bude přesvědčivě ujišťovat o své barevnosti a zvučnosti. Má naše slyšení zvuku méně reality než chvění vzduchu? Slyšíme zvuk proto, že se chvěje vzduch, nebo se chvěje vzduch proto, abychom slyšeli zvuk? Tyto otázky leží na rozhraní přírodních věd a filosofie; to znamená, že filosofie jimi začíná. Jakmile se jich dotkneš, narážíš vždy na problém hmoty a ducha ajejich vzájemného poměru: problém kvantit je problém hmoty, problém kvalit je problém ducha. Bud' mají kvantity právě tak málo skutečnosti jako kvality a všechno je jen fikce vnímajícího ducha; anebo hmota, to jest kvantity, jsou skutečné, existují objektivně, nezávisle na vnímajícím duchu a vnímající duch je

jejich vedlejší produkt; anebo duch a hmota jsou dvě skutečnosti na sobě nezávislé – ale v tom případě je jejich vzájemné působení nepochopitelné. Podle toho, ke kterému z těchto řešení se přiklánějí, dělíme filosofy na subjektivisty a objektivisty, idealisty a materialisty, skeptiky a dogmatiky, mechanisty a finalisty, spiritualisty a pozitivisty; o tom všem najdete bližší údaje v příslušných heslech. Viz též Teorie poznání a Psychofyzický paralelismus a viz vůbec všechna hesla této knihy, protože každé se toho problému nějak dotýká O kvantitě a kvalitě soudu, viz heslo Soud, IVa o kategorii kvantity a kvality, viz Kant, I.