KOMENSKÝ, JAN ÁMOS (1592-1670), byl poslední biskup jednoty bratrské, člověk světový a přitom Čech nejčeštější, vzdělavatel „milého našeho a milostného otcovského jazyka", tvůrce nejkrásnějšího českého stylu, člověk náboženský, představující konec naší reformace a současně její vrchol, neboť pochopil, že kromě zbožnosti také vzdělání musí být obsahem života duchovního, humanista, který přes všechnu šíři svého rozhledu a hloubku své učenosti trpěl do jisté míry těsností české provinciálnosti, jež mu nedovolila setřást všechny zbytky myšlení středověkého, takže nepochopil význam a dosah vědy své doby a odmítal= stejně jako v téže době v Anglii Bacon, jenže z jiných důvodů – astronomické objevy Galileovy a Keplerovy, jakož i filosofii Descartovu a Lockovu, psanec, který byl nucen strávit valnou část svého života v emigraci a jejž zlé události válečné připravily o velkou část jeho díla, zejména o jeho ohromný frazeologický slovník, Poklad jazyka českého, jejž skládal 44 let a který mu, již připravený k tisku, shořel. „Té ztráty přestanu želeti jen tehdy, až přestanu také dýchati," napsal o tom Komenský. A my jí želíme dodnes.

Jeho reforma vyučování jazykům mu přinesla úspěchy největší; jistě každé druhé české dítě zná jeho rozkošný Orbis pictus, Svět v obrazích. Komenský tu vycházel ze zdravé myšlenky, že poznávání jazyka má jít ruku v ruce s poznáváním věcí; tedy ne zpitomující dření slovíček, nýbrž vyučování názorné a instruktivní. Nic není správnějšího.

Když byl Komenský v Uhrách, přepracoval svou Bránu jazyků (Janua linguarum), učebnici to, podle níž byl sdělán Orbis pictus, ve formu dramatickou a udělal z ní úspěšné divadlo zvané Schola ludus, Škola hrou. Pojmem schola ludus se dnes vyjadřuje charakteristika celkového pedagogického úsilí Komenského, totiž jeho snahy udělat školu zábavnou, názornou, dramaticky živou. Člověk je tvor vědychtivý, mínil Komenský; podaří-li se nám podchytit jeho přirozenou zvídavost, odpadnou všechny donucovací učebné metody a školy přestanou být mučírnami a stanou se dílnami na zušlechtění lidské duše, dílnami lidskosti. Myslím, že je škoda, že se nevěnoval svým dodnes neuskutečněným snahám pedagogickým cele. Žel Komenského zajímala myšlenka pansofie, vševědy, v níž by bylo všechno lidské poznání a i boží zjevení shrnuto na jednu hromadu. Komenský totiž na rozdíl od jiných myslitelů renesančních nepřijal teorii dvojí pravdy, vědy a víry; trval na ideálu jedné pravdy platné vždy a všade. Bibli věřil doslova; byla mu mimo jiné důvodem, proč odmítal sluncestředný názor renesančních hvězdářů. Stvořil-li Bůh člověka i svět podle jedněch a týchž idejí, musí existovat možnost, jak uspořádat všechny vědy spolu s vírou jednotně, přísně logicky, harmonicky, s jistotou matematickou. Tím se odstraní všechny spory a jejich důsledky, především války. Na světě, proniknutém vševědou, zavládne věčný mír. Tento pokus, smířit scholastiku s moderní vědou, ovšem ztroskotal. Pansofií se Komenský obírá především v knihách Předehra snah komeniovských (Conatuum Comenianorum praeludia) a Osvětlení snah pansofických (Conatuum pansophicorum dilucidatio), též Osnova vševědy (Pansophiae diatyposis).

Filosofie Komenského je soustředěna v náboženské knize Hlubiny bezpečnosti (Centrum securitatis), v níž se setkáváš s některými myšlenkami Jakuba Bohma. Podivná je u Komenského jeho víra v proroctví, vizionářství; v jeho době ovšem fantastický okultismus kvetl a Komenský mu podlehl tím spíše, že v bibli, najmě v knize jeho jmenovce, stojí psáno výslovně, že „Bůh nečiní nic, co by dříve neodhalil sluhům svým, prorokům" (Amos, III, 3) Uveřejnil proroctví svých tří oblíbených vizionářů v knize Světlo v temnotách (Lux in tenebris).

Stejně slavný jako Orbis pictus je jeho Labyrint světa a ráj srdce, kniha žel ne původní, jejíž pochopitelný pesimismus a ironická malátnost – byla psána právě po bitvě na Bílé hoře – je v rovnováze s hlubokou zbožností.

Ještě za třicetileté války se Komenský setkal s Descartem a diskutoval s ním čtyři hodiny, obhajuje své stanovisko člověka náboženského, věřícího v zjevení. „Já za okruh filosofie nevykročím," řekl mu Descartes při rozchodu. „Bude tedy u mne jen část toho, čeho u tebe je celek." Touto francouzsky zdvořilou větou vystihl Descartes, v čem zůstal Komenský za svou dobou a proč toliko jeho snahy pedagogické dosáhly významu světového.


[BACK]