KAUZALITA. Slovo člověkem nejčastěji užívané, slovo pro člověka nejcharakterističtější, slovo nejlidštější jest: proč. Proč nesvítí ve dne hvězdičky? ptá se dítě. Proč se na mne Anička mračí? táže se jinoch. Proč stárne živý organismus? přemýšlí biolog. Proč se lidé nedovedou smířit, proč nežijí v klidu a pokoji? tážeme se všichni. Proč už musím umřít? zeptáme se jednou. Člověk se nespokojuje pouhým zjištěním faktu, konstatováním, kontemplací, nestačí mu vzít na vědomí, že se něco děje tak a tak; chce také zvědět důvod nebo příčinu toho, proč se to tak děje. Každé proč, říká se, má své proto. Touha odkrývat „proto" každého „proč" udělala člověka člověkem a dovedla ho k velikosti i k bídě. Každá věc, myslíme si, je příčinně závislá na jiné věci, každé děj ství na jiném děj ství, k žádné změně nedošlo samo sebou, každá byla něčím způsobena. Člověkův pohled na svět je opřen o vztah příčiny k účinku, o kauzální (z latinského causa = příčina, důvod) souvislost (nexus) věcí. Princip kauzality je východisko všeho lidského poznání. Člověk myslí kauzálně; nebo aspoň se tak domnívá.

Neboť tragicky komické jest, že na nejzávažnější jeho „proč" se člověku nedostalo a asi nedostane odpovědi. Neboť chceme-li vědět, „proč" se děje to a to, dožadujeme se vysvětlení. Vysvětlení by nám však dovedl podat jen Bůh; člověk nedovede nic vysvětlit; umí jen popisovat. Proč vyrostlo obilí na poli? Protože hospodář řádně zoral a pohnojil půdu, a nasel do ní semene; protože svítilo slunce, ale také dost pršelo. Nuže: třebaže v této větě se dvakrát vyskytuje slovo „protože", nepřináší nám vysvětlení, nýbrž pouhý hrubý popis jevů, jež provázejí vzrůst obilí na poli. Vědec by nám poskytl vysvětlení podrobnější a úplnější, ale tajemství vzrůstu obilí by se tím nepřiblížilo krok. Podívejme se na děj jednodušší. Kdyby se koule na kulečníku z ničeho nic začala sama pohybovat, byl bych asi nesmírně zděšen a prchl bych z místnosti. Protože však vím, že se nezačala pohybovat sama od sebe, nýbrž byla uvedena v pohyb nárazem jiné koule, jsem klidný: znám – nebo aspoň se tak domnívám – příčinu jejího pohybu. To je ovšem iluze. Vím pouze, co se stává, když pohybující se kulečníková koule narazí na kulečníkovou kouli v klidu;jak a proč pohybující se koule přenesla svůj pohyb na svou družku, naprosto nevím. Vím pouze, že pohybující se koule sama byla původně v klidu a byla uvedena v pohyb nárazem tága. Tajemnou veličinu, která dovede způsobit, aby nějaké těleso změnilo svůj stav klidu nebo pohybu, nazýváme silou. Unášela pohybující se koule „sílu", jež jí byla tágem vtištěna? Přetekla tato „síla" do druhé koule, když na ni první koule narazila? Bůh sám ví. My lidé dovedeme popsat, co se stane, když se dvě tělesa srazí, dovedeme jen stanovit tzv. „zákon" pružnosti a odrazu. „Podejte," napsal Hume (Zkoumání o rozumu lidském, §23), „člověku od přírody seberozumnějšímu a schopnějšímu nějaký předmět; je-li mu ten předmět úplně nový, nedovede ani nejdůkladnějším zkoumáním jeho smyslově poznatelných vlastností objevit jakékoli z jeho příčin a účinků. Adam, třebaže jeho rozumové schopnosti pokládáme od počátku za zcela dokonalé, nebyl by mohl soudit z tekutosti a průzračnosti vody, že by ho udusila, aneb ze světla a tepla ohně, že by ho tento strávil. Vlastnostmi, jevícími se smyslům, neprojevuje předmět ani příčiny, které jej způsobily, ani účinky, jež z něho pojdou; aniž dovede rozum náš bez pomoci zkušenosti činiti jakýkoli závěr o reálné existenci a skutečnosti nějaké." Je tu nicméně nějaká zásada, praví Hume dál (§ 35-36), která nás nutí, abychom vyvozovali závěry o kauzálních spojitostech. Zásadou tou jest zvyk. ,,žádný člověk, který by viděl pouze jedno těleso pohybovat se po nárazu s druhým, nedovedl by uzavírati, že každé druhé těleso bude se pohybovat po podobném nárazu. Veškeré závěry ze zkušenosti jsou účinky zvyku, nikoli rozumu."

Na tom – přes veliký a slavný protest Kantův – zůstalo. Neboť Kant, jak nás poučí příslušné heslo, obhajoval pouze Humem popíranou rozumovou aprioritu příčinnosti, nikoli její realitu: příčinnost podle Kanta platí pouze ve světě jevů, nevztahuje se však na věci o sobě. Slovo „příčina" sic nevymizelo ze slovníku vědeckého, ale ztratilo svůj původní význam; řekne-li se dnes, že nějaký děj jest příčinou jinému ději, znamená to pouze, že druhý děj (účin) je v stálém spojení s dějem prvým, jinými slovy, že se dostavuje vždycky, kdykoli se dostavil děj prvý. Sloupec rtuti, uzavřený v skleněné trubičce, začne stoupat, kdykoli jej zahřejeme; teplo je tedy příčina toho, že rtuť se roztahuje. To ovšem, jak už víme, není vysvětlení, nýbrž popis bezpočtukrát pozorovaného a osvědčeného zjevu.

Od Schopenhauerových dob se v moderní filosofii důsledně a přesně liší pojmy příčina a důvod, které dřív často splývaly. Příčina je reálné dějství, trvale spojené s jiným reálným dějstvím; důvod je logické nebo psychologické vysvětlení nějakého zjevu. Příčina Cajovy smrti jest jeho vysoké stáří. Důvod Cajovy smrti je, že všichni lidé jsou smrtelní a že Cajus je člověk. Pravoúhlost trojúhelníka jest důvod, nikoli příčina toho, že součet čtverců nad jeho odvěsnami se rovná čtverci nad jeho přeponou. Štípám-li dříví, jsem příčinou toho, že špalek se rozpadá na polena. Můj úmysl, rozdělat v kamnech oheň, je psychologický důvod tohoto děje. Bezprostřední drobná příčina, která má nepřiměřeně veliký účin, nazývá se podnětem, např. jiskra se může stát podnětem ohromného požáru. – Příčina bývá, jak známo, zpravidla časově přednější než účin: nejdřív stisknu spoušť pušky (příčina), pak teprve vyjde rána (účin). Při zkoumání nějakého děje si však zpravidla počínáme opačně: nejdřív se shledáme s účinem, pak teprve pátráme po příčině. Filosoficky odborně se takovémuto postupu od účinu k příčině říká regres (z latinského regressus = krok nazpět). Když jsem tu příčinu našel, mohu pátrat zase po příčině této příčiny a pak zase po příčině té druhé příčiny atd Shledám např., že koleje pouliční dráhy pod mými okny jsou rezivé. Pátrám po příčině tohoto zjevu a shledám, že po těch kolej ích od rána nejela žádná tramvaj. Hledám příčinu této příčiny a shledám, že v naší ulici se zřítil dům a zatarasil jízdní dráhu. Pátrám, proč se ten dům zřítil atd. atd.; mohl bych tento regres provádět do nekonečna (regressus in infinitum). Předpokladem, že takový postup do nekonečna je nemožný a že regresivní kauzální řetězec musí někde mít svůj nepodmíněný (rozuměj žádnou další příčinou nepodmíněný) začátek, který by byl první příčinou neboli prapříčinou světa, dokazovali staří scholastici existenci Boha. To je takzvaný kosmologický důkaz boží jsoucnosti, jejž s konečnou platností vyvrátil teprve Kant. – Viz též Mechanismus a teleologie.