|
JACOBI, FRIEDRICH HEINRICH (1743-1819), syn kupce, filosofický samouk, jeden z přečetných odpůrců učení Kantova, byl zakladatel německé filosofie citu nebo víry (Gefííhls- nebo Glaubensphilosophie). Skutečnost poznáváme nikoli myšlením, nýbrž citem. Myšlením, jak je prý patrno z filosofie Kantovy, se nedopracujeme dál než k učení o mechanické podmíněnosti všech věcí. Zatarasujeme si jím přístup k pravé nepodmíněné skutečnosti, místo abychom jej otvírali a rozšiřovali; rozum nás zavádí do slepé uličky spinozismu s jeho pante-ismem, fatalismem, popíráním nesmrtelnosti. Věda, řadíc všechno do jednoho řetězce příčin a účinů, dochází k důsledkům, jež se lidskému citu příčí; je v jejím zájmu, aby nebylo Boha – ba co víc, Bůh, který by byl rozumově poznán (gewusst), by nebyl Bohem. Přeneseme-li světlo svého srdce do oblasti rozumu, zhasne. Ne ve vědění, nýbrž v citu je pravé bezprostřední poznání a jistota, nevyžadující žádných dalších důkazů. V oblasti smyslové se náš cit uplatňuje jako názor (Wahmehmung). Zatímco rozum nás nanejvýš dovede zavléci do příšerné oblasti – útok to na Kanta -, kde „mezi dvojím dýmem černokněžným, zvaným prostorem a časem, straší zjevy, v nichž se nic nezjevuje", citový názor nám dává klidnou jistotu o skutečnosti našeho těla a světa okolo nás. Zcela nezbytným se pak stává cit,jakmile se octneme na území Kantových „praktických idejí" svobody, duše a Boha. – Jacobiho spisy jsou vesměs útočné: jeden se obrací proti Spinozovi, jiný proti Humovi a Kantovi, další proti Fichtovi a nakonec i proti Schellingovi. [BACK] |