HUMANITA. Jako člověk středověký, píše T. G. Masaryk (Ideály humanitní, I), vystihoval všechny své tužby slovem „křesťan", moderní člověk má kouzelné slovo humanita, člověčství, člověčenství; „tento ideál humanitní, člověčství, jest základem všech tužeb novodobých, a zejména také národnostních, jak už víme z Kollárova výroku: A vždy, voláš-li: Slovan, nechť se ti ozve člověk!"

Nejdokonalejší, protože nejstručnější a přitom nejobsáhlejší formulace humanitní ideje je onen tvar Kantova kategorického imperativu, kde se mlUVÍ o lidství v tvé vlastní osobě a v osobě kohokoli jiného, jež má vždy být cílem, nikoli prostředkem tvého jednání. Humanitní idea je neromantická, praktická, nesnáší se s jakýmkoli kultem, byť předmětem toho kultu bylo samo lidství; proto povýtce humanitní bylo hnutí osvícenské, kladoucí důraz na výchovu, vzdělání, harmonický vývoj člověkových vloh a nadání (tak definoval humanitu už Cicero), kdežto protihumanitnÍ byl romantismus, třebaže v lidských dějinách viděl projev absolutna a v lidové poezii bezprostřední projev génia lidu. Humánně jedná člověk, pomáhá-li trpícímu proto, aby mu pomohl, a nikoli proto, aby si zasloužil blaženost po smrti. Humanitní může být nacionalismus a internacionalismus – ovšem pokud není chápán romanticky, kulticky; v tom smyslu tedy nacionalismus nacistů zřejmě humanitní nebyl. Humanismus internacionální byl poprvé v evropských dějinách hlásán starými stoiky (viz Stoicismus), kteří vyslovili myšlenku v té době neslýchanou, že všichni lidé jsou si rovni, podléhají stejným zákonům přírody, a jsou tudíž občany jednoho společného světového státu. Zato křesťanství bylo humanitní pouze za svých počátků, kdy ještě platila zásada bratrství všech lidí, neboť všichni byli stvořeni k obrazu božímu.

Ovšem humanitní dosud byly vždy jen myšlenky, hnutí, nikoli celá dějinná údobí; takových časů, kdy by politická, hospodářská a náboženská struktura společnosti dovolovala, aby člověk člověku nebyl vlkem, dosud nebylo.


[BACK]