HODNOTY. Věty „kráva je přežvýkavec" a „kráva je užitečné zvíře" a „kráva je posvátné zvíře" mají jeden a týž předmět a formou si jsou velmi podobny; ale je mezi nimi veliký a zásadní rozdíl. První věta vyjadřuje vztah dvou pojmů na člověku nezávislých, vyjadřuje skutečnost, přesahující člověkovo vědomí, fakt, jehož pravdivost musí uznat každý, kdo třebas jedinkrát v životě uviděl přežvykující krávu. S větou „kráva je užitečné zvíře" je to jiné. Kdyby tráva uměla myslet, uznala by pravdivost věty „kráva je přežvýkavec", ale pokud jde o užitečnost krávy, asi by ji popřela. A s větou „kráva je posvátné zvíře" je to ještě divnější.

Nám Evropanům připadá jako nesmyslná, ale pro velkou část Indů vyjadřuje nedotknutelné dogma. Nuže abychom neokolkovali: všechny tři zde uvedené věty, týkaj ící se krávy, sice jsou obyčejné kategorické soudy, to jest takové soudy, jimiž se subjektu připisuje nějaký přívlastek; ale druhá a třetí z těchto vět se liší od první tím, že subjektu, to jest krávě, přiznává jakousi hodnotu, v tomto případě užitečnost, posvátnost. Hodnotě se po francouzsku říká la valeur, po anglicku value, německy Wert. A soudy tohoto typujsou kategorické soudy hodnotní.

I. Nuže hodnota je cosi subjektivního. Hodnota je hodnotná jen pro nás, pro subjekty, již ji hodnotou shledáváme. Hodnota je všechno, co uspokojuje něčí potřebu – v případě posvátnosti krávy jde o potřebu náboženské adorace – nebo v něm budí pocit libosti. V praktickém životě každé bytosti hodnota jest činitel ze všech nejdůležitější, neboť každý její činje vázán nějakou hodnotou. Ať děláš co děláš, ať jdeš na procházku nebo čteš knihu nebo píšeš báseň, děláš to jen proto, že předmět svého konání shledáváš hodnotným; a neděláš-li nic, neděláš nic proto, že nicnedělání je ti příjemné; a to je pro tebe zase hodnota. Proto, jak stojí psáno v hesle Etika, etikové všech věků se nenamáhali vymýšlením předpisů, co lidé mají dělat a co nemají dělat, nýbrž snažili se stanovit nejvyšší hodnotu lidského života, a zejména usilovali přesvědčit ostatní lidi, že ta hodnota je opravdu hodnotná. Nic víc nebylo třeba.

Zdá se to tedy jednoduché; ve skutečnosti to ovšem není tak prosté. Definice po jmu hodnoty jako „něco" co uspokojuje něčí potřebu nebo vzbuzuje v něm pocit „libosti", se zdá vyjadřovat, že ze světa hodnot je zcela vyloučen rozum. Potřeba závisí na vůli, libost na citu; je-li tedy souzení doménou rozumu, hodnocení je doménou vůle a citu. Kus masa se mi jeví hodnotným, protože uspokojuje mé chtění, tedy mou vůli, západ slunce se mi jeví hodnotným, protože hoví mému estetickému citu, Indovi se kráva jeví hodnotnou, protože hoví jeho citu náboženskému. Kdyby nebylo vůle a citu, nebylo by hodnot; o tom není sporu. Ale upírá-li se každý náš čin k nějaké hodnotě a jsou-li hodnoty závislé jen na vůli a citu, jakoupak roli hraje v našem životě ten náš slavný, tolik a tolikrát velebený rozum? Je rozum dobrý jen k vytváření soudů typu „kráva je přežvýkavec", jež nemají na průběh praktického života žádný vliv? Je člověk opravdu jen třtina, zmítaná dvojím proudem vůle a citu? Zdá se na první pohled, že tomu tak jest. Jak bylo řečeno v hesle Determinismus a indeterminismus, nemohu určovat své chtění. Nemohu neprožívat své volní stavy: ač vím, že kouření mi škodí, nemohu způsobit, aby se mi nechtělo zapálit si cigaretu, je-li mi zima, nemohu způsobit, aby se mi nechtělo tepla; jdu tedy a zatopím si v kamnech. Ale může se stát, že nemám uhlí. I napadne mi, že bych mohl spálit svou knihovnu. Divoch na mém místě by to určitě udělal, protože by v mé knihovně neviděl žádnou hodnotu – já v ní však hodnotu vidím, a proto ji nespálím a raději snáším zimu. Nemohu tedy rozumem potlačovat své chtění – je mi zima jako divochovi a chce se mi tepla stejně jako jemu -, ale mohu rozumem rozmnožovat objekty svého chtění; je-li mi má knihovna hodnotou a chce-li se mi tuto hodnotu zachovat, je to jen zásluha mého rozumu. Ve volbě mezi rozumovými a bezprostředními, tělesnými objekty chtění, v správném hodnocení hodnot záleží pak všechen rozumový a mravní pokrok člověkův a jeho svoboda.

II. S metafyzickým chápáním hodnot se ve filosofii potkáváme poprvé u H ermanna Lotzeho (v. t.), který oduševni v přírodu přisuzoval všem přírodním dějům nějaký chtěný cíl; a chtěný cíl, jak víme, je hodnota. Z Lotzeho vyšel zakladatel bádenské školy Wilhelm Windelband (1848-1915). Windelband byl novokantovec; obnovil však nikoli Kantovu kritiku čistého rozumu, nýbrž jeho etiku, tj. jeho učení o primátu jednání nad poznáním, tedy o svrchovanosti rozumu praktického. Filosofie, učil Windelband podobně jako Lotze, není pouze nauka o skutečnosti toho, co jest, nýbrž i o tom, co býti má; filosofie nemá být pouhým věděním, nýbrž chce a má být také uměleckým a mravním žitím. Proto rozděluje problémy filosofie na problémy vědění a na problémy života, na otázky bytí a na otázky hodnot. I shledává Windelband, že posuzujeme-li mravnost jednotlivých lidí nebo národů, mluvíme-li o jejich vyšší nebo nižší mravní vyspělosti, mlčky předpokládáme existenci nějaké absolutní hodnoty, nějaké mravní normy, bez níž by mravní kritika nebyla možná. Bez této normy bychom propadli mravnímu relativismu, tj. všechny hodnoty by byly stejně hodnotné, neboť jejich jediným měřítkem by byl jednající Člověk nebo národ sám. Byli bychom tedy v oblasti etiky v stejné situaci, jako kdyby se v oblasti poznání připustila platnost věty, že měřítkem všech věcí je člověk – jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou. Proto zavádíme v etice a v estetice pojem „dobra" a „krásy", podobně jako v noetice zavádíme pojem absolutní „pravdy" Nejde tu však v žádném případě o metafyzické skutečnosti, nýbrž o postuláty, o direktivy myšlení a hodnocení, které si sami sobě ukládáme. Říše skutečnosti a říše hodnot nejsou si zcela cizí, ale nemohou také splynout, neboť kdyby se to stalo, ustala by vůle, ustalo by chtění a směřování za něčím a svět by strnul v stavu věčné skončenosti.

III. Sám o sobě pojem hodnoty není rozhodující. Zjištění, že Ind považuje krávu za posvátné zvíře, sice může být překvapivé, ale o charakteru Inda nám mnoho nepoví; teprve poznání, že by raději zemřel hlady, než aby krávu porazil a snědl, je objevné: znamená, že krávě jakožto posvátnému zvířeti přikládá větší hodnotu než vlastnímu životu; v jeho stupnici hodnot má kráva přednější místo než vlastní sebezáchova. Když Hitler okupoval Francii, jeden francouzský spisovatel se přihlásil ke kolaboraci slovy ,je lepší být živým Němcem než mrtvým Francouzem" V jeho stupnici hodnot tedy jeho život byl na přednějším místě než svoboda a čest.

Od dob renesance na nejvyšších příčlích stupnice hodnot, proklamované civilizovanými národy, bývala Svoboda, Volnost a Spravedlnost; svobodou tu je míněna nezávislost, suverenita národa, volností volnost a svoboda jednotlivcova, spravedlností spravedlivé rozdílení národních statků, odstranění sociální diskriminace a vykořisťování. Pořadí těchto hodnot se měnilo s místem a časem. U národů nesvobodných, k nimžjsme měli čest přináležet i my, na prvním místě zajisté bývala Svoboda; individuální Volnost nám s touto Svobodou jaksi splývala; Spravedlnost byla na druhém místě. Zato angličtí a američtí liberálové devatenáctého století kladli na první místo Volnost (Freedom), na druhé Svobodu (Liberty), a Spravedlnost (Justice) na třetí. (Srovnej James Burnham: Suicide ofthe West, Sebevražda Západu, AJ Po první světové válce se u nich na prvé místo posunula Spravedlnost, Volnost přišla na místo druhé, na třetí Svoboda; k těmto třem vrcholným hodnotám se při družila čtvrtá, na niž se před válkou mnoho nemyslilo, protože byla nedopatřením považována za danou a samozřejmou, totiž MÍr. Po druhé světové válce přišla na prvé místo Spravedlnost, na druhé Volnost, na třetí Mír, na čtvrté Svoboda. Když pak hrozba atomové války dolehla na lidstvo plnou vahou, posunul se na prvé místo Mír, Spravedlnost obsadila místo druhé, Volnost třetí, Svoboda čtvrté. Na tomto přeskupování stupnice hodnot se zračí postupný odklon od myšlenky národní nezávislosti k internacionalismu – nepřiznávaný, ale nezadržitelný příklon k ideám, z nichž se zrodily velké sociální převraty dvacátého století, najmě ruská Říjnová revoluce.

IV. Před několika lety jsem s výpravou Čedoku navštívil Anglii; na programu zájezdu mimo jiné byla i prohlídka Shakespearova rodiště Stratfordu. Když jsem se po skončení prohlídky zeptal jedné účastnice naší výpravy, horlivé fotografky, jaký dojem na ni udělal Shakespearův rodný dům, odpověděla mi: „Já tam nešla, nestálo mi to za to, protože jsem už v aparátu neměla film."

Na tuto epizodu jsem si vzpomněl při četbě knihy amerického sociologa Daniela 1. Boorstina The Image (Obraz), v níž autor analyzuje zjev ještě jiného přesunu stupnice hodnot, k němuž dochází v moderních industriálních společnostech, najmě v Spojených státech: lidé v míře stále rostoucí hodnotí níže opravdový svět než jeho umělý obraz, dávají přednost smyšlence před skutečností, pseudohodnotě před hodnotou. Dnešní obyvatel některého z velkoměst zpravidla už neřekne „svět je nudný" nebo „na světě se nic neděje", nýbrž řekne" v těch novinách dnes už zase vůbec nic není", což znamená, že namísto aby hodnotil realitu, hodnotí zkreslující zrcadlo reality, ať je to tisk, televize, rádio, film, reklamy; potřeba „zpráv", jež konzumovalo obyvatelstvo moderních států, stále narůstala, čímž v míře stále větší nutila pracovníky veřejných sdělovacích institucí, aby si od nedostatku opravdových „událostí", o nichž veřejnost si přála být informována, pomáhali výrobou událostí umělých, čili, jak praví autor, pseudoudálostí; tak např. zemětřesení v Chile je opravdová událost, interview s filmovou hvězdou je pseudoudálost. I ukázalo se, že publikum dává přednost pseudoudálostem před událostmi skutečnými – říše hodnot, mluveno s Windelbandem, se v dnešním průmyslovém světě, hlavně na Západě, stále nápadněji a znepokojivěji odchyluje od drsné říše skutečnosti a přiklání se k umně regulované říši novinářské a televizní smyšlenky, barvotiskové iluze.

To vše patrně souvisí se zjevem, o němž široce mluví francouzský sociolog Raymond Aron ve své knize La lufte des classes (Třídní boj). Dnešní průmyslové společnosti postrádají smyslu pro asketismus, jsou hédonistické, hodnotu života vidí ve vysokých příjmech a namnoze i v moci a slávě. Za minulých časů lidé byli smířeni s tím, že budou žít přibližně stejně jako předchozí generace; shledávali to normálním. Dnes se naopak považuje za normální snaha po vyšší a vyšší životní úrovni. A protože produktivita státu nemůže s těmito rostoucími požadavky držet krok, nespokojení synové a dcery dvacátého století se uchylují k fikci, k plátnům biografů, k drbům ze soukromého života milionářů, kinohvězd a anglické královské rodiny, k záři reklam, k ruchu sportovních stadiónů, zkrátka k náhražkám toho, co se jim jeví jako hodnoty nejžádoucnější.


[BACK]