HOBBES, THOMAS (1588-1679), odchovanec oxfordské univerzity a jejího occamského nominalismu (viz Duns Scotus), spojil ve své filosofii dva základní myšlenkové proudy, ovládající jeho dobu, představované Baconem a Descartem. Společně s Baconem Hobbes hlásal, že věda a filosofie se má pěstovat nikoli pro zdokonalení lidského poznání, nýbrž pro zvýšení moci (scientiam propter potentiam); myšlenku tuto rozšířil v ten smysl, že v lidském životě nemají vládnout city a vášně, nýbrž vědomosti. Stejně jako Bacon i Hobbes bojoval proti scholastice a teologii. Teologie je příšera, jež opírajíc se na jedné straně o Aristotela, na druhé straně o Písmo, nevyléčitelně kulhá a rozsévá po světě nesčetně svárů a válek; tato příšera se nedá spoutat jinak než zavedením státního náboženství, jež by vycházelo výhradně jen z bible a bylo by přísně odloučeno od filosofie, kterážto filosofie by vycházela výhradně jen ze skutečnosti a zdravého rozumu. Poznání Boha nepatří do vědy, protože tam, kde nelze nic sčítat nebo odčítat, je lidský rozum bezmocný. V tomto punktu tedy, vidíme, Hobbes překonal svého mistra; ale překonal ho i v tom, že se bez výhrady přiklonil k velkým vědeckým objevům své doby, najmě Kopernikovým a Galileovým, jež Bacon, jak v příslušném hesle pověděno, zavrhl.

Potud Hobbesův vztah k Baconovi. S Descartem Hobbes ctil matematiku a geometrii; viděl v nich vědy dokonale neodvislé od představ, daných smyslovým vnímáním. Smyslovým vjemům Hobbes nedůvěřoval; viděl v nich pouze znamení skutečnosti neznámé a nepoznatelné. Matematika nám však umožňuje chápat a rozumově ovládat tato znamení, tak jak toho vyžadují naše dobyvatelské cíle: jako tělesa, pohybující se v čase a prostoru, nic víc. Descartes učil, že svět je ohromný mechanismus a že zvířata jsou bezvědomé stroje. Hobbes rozšířil toto pojetí i na člověka: u něho i lidské vědomí, jež Descartes pečlivě lišil od těla a hmoty, je pouhou funkcí hmoty. „Jako při čití to, co se v nás děje, není. .. nic jiného než pohyb způsobený činností vnějších věcí, a podle toho, jak se jeví, je to zraku světlo a barva, sluchu zvuk, nosu vůně atd., podobně, postupuje-li činitel téhož vnějšího předmětu dále z oka, ucha a jiných čidel k srdci, pravý jeho účinek není ani tam nic než pohyb neboli žádost." (Leviathan, český překlad str. 96) Vidím před sebou malinké bílé tělísko, jemuž dohodou s ostatními lidmi říkám sněhová vločka. Té vločce je ovšem srdečně jedno, říkám-li jí vločka, stejně jako by jí bylo jedno, kdybych jí říkal slon nebo univerzita. Potud Hobbesův nominalismus: není „pojmů" v aristotelském smyslu toho slova, jsou jen skupiny hlásek, jimiž po vzájemné dohodě označujeme věci, z nichž se po našem zdání skládá tento svět. Ale dál: té vločce je nejen jedno, jak jí říkám, ale je jí také z té duše lhostejno, že ji shledávám malou; pojem velikosti a malosti je totiž také jen naše představa, fikce, zdání; jako vzdálenost zeměkoule od slunce je pranepatrná u srovnání se vzdáleností slunce od některých stálic, stejně velikost vločky je pranepatrná u srovnání s velikostí slunce; a uvědomíme-li si, že velikost prostoru je bez hranic, musíme dovodit, že naše představy „velikosti" a „malosti", „většího" nebo „menšího" jsou čistě fiktivní, smyšlené, subjektivní, neboť dvě protikladné nekonečnosti se ruší. (De corpore IV, 27, I) Dále: vločka, jíž jsme se zabývali, roztaje, a já jí už nebudu říkat vločka, nýbrž kapka vody. Taková změna výrazu se zdá svědčit o tom, že předmět mého zájmu se změnil, ale chyba lávky. Nestalo se nic, než že mezi hmotnými částicemi, z nichž se skládala vločka, nastal nějaký pohyb; tento pohyb vyvolal obdobný pohyb v mém zrakovém orgánu, a já jsem pak subjektivní pocit tohoto pohybu vyjádřil slovy „vločka roztála" nebo „vločka se proměnila v kapku vody" Jak zde vidíme, Hobbes byl realista; jako Bacon vzkřísil Demokrita, jako Gassendi vzkřísil Epikura, Hobbes vzkřísil Protagora.

Neviděl-li Hobbes rozdíl mezi malým a velikým, zavrhoval i rozdíl mezi špatným a dobrým. Není pravda, že člověk je tvor společenský. Člověk je zvíře, jehož činnost je řízena dvěma hlavními motivy, snahou o sebe zachování a strachem před smrtí. Ve společnosti nehledáme soudruhy, nýbrž prospěch, své vlastní dobro; všichni tíhnou ne k sdružování, nýbrž k panování, a tudíž k válčení. Tuto pravdu nelze popřít – znají ji i psi, když ve dne štěkají na neznámé a v noci na všechny. Všechny city jsou jen obměnou egoismu. Jedná-li člověk mravně, je to vysvětlitelné jen tím, že se mu to zdá prospěšné. V stavu přírodním platilo jen právo silnějšího; byl to stav války všech proti všem, kdy člověk člověku byl vlkem. I bylo třeba vykročit z toho stavu a učinit opatření, aby byl zjednán mír a bezpečí. A tímto opatřením je přirozený zákon, tj. pravidlo, jímž si lidé zakazují vše, o čem soudí, že by se mohlo obrátit k jejich škodě. Je to vzájemná oběť, k níž se lidé odhodlávají, aby dosáhli míru. Články přirozeného zákona jsou stanoveny rozumem. Ovšem aby tento přirozený zákon nabyl závaznosti, musí být nějaká mocnost, jež zabezpečí jeho provádění. Touto mocností je světská moc.

Světská moc se zřizuje tak, že lidé se zřeknou své síly a moci ve prospěch jednoho člověka a smluvně prohlásí, že mu dávají oprávnění k veškerému jednání a že svou vůli podrobují jeho vůli. Touto smlouvou množství se proměnilo v osobu, a touto osobou je stát nebo obec, Leviathan nebo – podle Hobbesových výrazů – smrtelný Bůh. Množství přijalo tuto smlouvu vůči svrchované moci jakožto svou vlastní vůli; každý chce předem to, co ta moc bude chtít. Málo záleží na tom, bude-li stát spravován způsobem monarchistickým, aristokratickým nebo demokratickým. Ať je moc svěřena komu je svěřena, bude vždy neomezená, neboť nemůže být jiná. Vše, co stát nařizuje, je spravedlivé, vše, co zakazuje, je nespravedlivé. Stát má také právo bdít nad politickými a náboženskými názory občanů. Je sám jediným majitelem všech věcí; pokud kdo z občanů má nějaký soukromý majetek, je to jen ústupek ze strany státu. Egoistická lidská masa nemá naprosto žádný od přírody daný sklon ctít zákony a řídit se jimi; může k tomu být donucena jedině strachem. Proto egoismus panovníkův musí být tak silný, aby byl s to zlomit daleko škodlivější egoismus poddaných. Právo a moc je jedno a totéž. Je nesprávné tvrdit, že každý občan je soudcem dobrých a špatných skutků: jediným měřítkem dobra a zla je zákon. Nesprávné je rovněž i tvrzení, že vše, co občan učiní proti svému svědomí, je hřích, neboť tím by se každému přidělilo právo soudit, co je správné a co není. Největším hříchem je spílat svrchovanému pánovi a mluvit o něm jinak než s úctou a vážností.

Tuto státovědu Hobbes měnil, jak potřeboval. Dokud byl na trůně Karel I.

Stuart, Hobbes přiznával neomezenou moc pouze králi. Když v parlamentě zvítězila strana protikrálovská a Hobbes byl nucen utéci do Paříže, vydal spis O občanu (De cive), v němž svou filosofii královského absolutismu odvolal a prohlásil, že neomezená moc přináleží vládě jakékoli. Tento odvrat od stuartovské monarchie se u Hobbese projevil ještě zřetelněji po popravě krále Karla I. v zmíněném Leviathanovi; tam výslovně vybízí k poslušnosti novým vládcům, již zvítězili v občanské válce. Tím si Hobbes vysloužil dovolení k návratu z exilu. Když se pak Stuartovci po smrti Cromwellově vrátili na trůn, Hobbes byl zase v úzkých – jeho situace byla tím horší, že nový král Karel II. býval jeho žákem, ale Hobbes se k němu po popravě jeho otce přestal hlásit. Nicméně Hobbes, teď už dvaasedmdesátiletý, vyžádal si u mladého krále audienci, odprosil ho a přijal z jeho ruky pěknou penzi. Opravdu málokomu jako Hobbesovi se podařilo, aby svým životem tak dokonale demonstroval své filosofické zásady.


[BACK]