HERDER, JOHANN GOTTFRIED (1744-1803), byl jeden z nejvyznamnějších odpůrců Kantovy filosofie. Cokoli Kant v zájmu metodického myšlení přísně lišil – přírodní vědu a náboženství, jednotlivce a společnost, přírodní nutnost a svobodu, cítění a myšlení, hleděl Herder spojit a najít ve všem jednotu, harmonii, souvislost.

"Bůh, jejž hledám v dějinách," praví Herder v 5. kapitole xv. knihy svých Idejí kfilosofii lidství (Ideen zur Philosophie der Menschheit), „musÍ být týž jako ten, který je v přírodě; neboť člověk je pouze malou částí celku ajeho dějiny jsou úzce spjaty s předivem, v němž žije, jako dějiny červa s jeho obydlím. I v dějinách musí tedy platit zákony přírodní, které leží v podstatě věcí a které Bůh může tím méně překračovat, že se právě v nich, an sám je zřídil, zjevuje ve své vznešené moci s neměnnou moudrou a dobrotivou krásou. Vše, co se na zemi může státi, musí se tu státi, když se to děje podle pravidel, která sama v sobě nesou svou vlastní dokonalost."

Herder tedy považuje dějiny lidstva za pokračování dějin přírody; proto nejen příroda, nýbrž i lidská historie mu jest projevem všemohoucího a vševědoucího božstva. Z přírodní zvířeckosti, z kalné pudovosti se člověk vyvíjí k ideálům humanity, lidskosti. Ideály humanitní zastupují ve filosofii Herderově ideály křesťanství, očištěného od svévolných, nesmyslných příměsků, jimiž církev znesvařila původní náboženství Kristovo. Dosažením lidskosti dochází člověk své bohopodobnosti; v něm se projev božstva uplatňuje nejzřetelněji a nejkonečněji; stav se opravdovým člověkem, člověkem šlechetným, spoutaným s jinými lidmi svazky soucitu, vystoupil lidský tvor na nejvyšší stupeň žebříčku přírodních jevů. Tohoto věčného, nekonečného účelu bývá ovšem dosaženo jen zřídkakdy; člověk s rozumem a ctnostmi dědí od svých předků zlozvyky a předsudky a je na své cestě za svobodou zatížen okovy, které sahají až k počátkům našeho rodu. „Nicméně," praví Herder v optimismu dnes už bohužel kompromitovaném, „sled dějin ukazuje, že vzrůstem pravé lidskosti ... ubylo oněch démonických jedinců, rozvracejících lidstvo, a to podle vnitřních zákonů osvíceného rozumu a státnictví. Čím víc přibývá mezi lidmi rozumu, tím více musí se člověk od mládí učit náhledu, že existuje krásnější velikost než nelidská velikost tyrana, že je lepší, a dokonce těžší zemi vzdělat než zpustošit, města zřizovat než vyvracet."

Nejdůležitější člověkův rys, jímž jedině nabývá jeho rozum tvaru a kterým se šíří, je jazyk. Řeč, třebaže je daleka dokonalosti, je zázrak. „Co kdy vymyslil lidský duch, co promyslili mudrci starověku, přichází ke mně jedině řečí, pakliže se tak Prozřetelnosti zlíbilo." Jazyk spojuje lidi v národy a řeč by měla rozhodovat i o útvaru státu; řeč národa je důležitější, daleko přednější než ústava. Stát je útvar umělý, národ přirozený; proto každý stát by měl být jeden národ sjedním národním charakterem a jednou řečí; není nic protivnějšího a nepřirozenějšího než násilné zvětšování státních útvarů, směšování plemen, národů a řečí pod jedno heslo.

S úctou k řeči jakožto přirozenému projevu národního génia jde u Herdera ruku v ruce úcta k lidovému umění, k poezii, k písním, pověstem, neboť Herder je rousseauovec, a proto mu záleží na přírodní uchovalo sti, neporušenosti. Hledaje praktický doklad pro tyto názory, Herder jej nalezl u Slovanů. V slavné kapitole o národech slovanských (Ideje, kniha XVI, kap. 5), v níž mluví o slovanské „měkké povaze", o jejich „mírnosti a lásce k domácí pilné práci", slibuje Slovanům skvělou budoucnost, kdy budou „konečně osvobozeni od svých otrockých okovů ... a budou konečně moci slavit své staré slavnosti klidného obchodování a píle". Tato kapitola spolu s uznalým listem o Komenském nadchla naše národovce a naplnila je sebevědomím; od Herdera se učili Dobrovský, Šafařík, Jungmann, Čelakovský, Palacký; jeho vliv se projevoval také na Rusi a u Poláků. „Byl tedy Herder hlavním slovanským učitelem v době obrození." (Masaryk, Česká otázka, 18) „Podivné osudy našeho znovuzrození!" (Tamtéž, 19)

Kromě díla citovaného Herder napsal Pojednání o vzniku řeči (Abhandlung iiber den Ursprung der Sprache), O lidské nesmrtelnosti (Von der menschlichen Unsterblichkeit) aj.


[BACK]