HERBART, JOHANN FRIEDRICH (1776-1841), „kantovec z roku 1828", jakž sám sebe nazýval, nejvážnější odpůrce německé romantické filosofie, působil na bývalém Kantově učilišti v Královci; jeho učení došlo však největšího rozšíření v bývalém mocnářství rakousko-uherském, tedy i v Čechách, neboť vídeňské vládní kruhy vítaly jeho konzervativní ráz a chtěly jím paralyzovat vliv hegeliánství, doktríny pruské.

Nazýval sám sebe, bylo řečeno, kantovcem: ne zcela právem, neboť popřel právě to, v čem záležel slavný „kopernikovský obrat" Kantovy filosofie, totiž tvůrčí úloha subjektu při poznávání; obnovil názor, že poznání je závislé na vnějších objektech, odvrhl Kantovu transcendentální logiku, odmítl učení o vrozených ideách, a tak z Kanta celkem vzato nezbylo nic než jeho pomysl „věci o sobě", jejž Herbart se snažil udržet přesto nebo právě proto, že jej všichni pokantovští filosofové v pozoruhodné shodě zamítli, ano zatratili. Herbartovy věci o sobě však na rozdíl od Kanta nejsou nadobro rozdílné od jevů, neboť vznikjevů bez formální, tvůrčí mohutnosti poznávajícího subjektu, již Herbart jak řečeno popřel, by byl zcela nepochopitelný. Vidím třebas červenou růži. To je jev. Jak vypadá růže o sobě, tedy růže nezávislá na mém vnímání, nevím a nikdy se to nedovím. I když však ta „růže o sobě" není červená, je naprosto jisto, že mezi jej ími (neznámými) vlastnostmi je něco, co způsobuje, že se nám jeví červenou. Tedy: kolik jevů, tolik poukazů na absolutní skutečnost. (Hlavní body metafyziky, Hauptpunkte der Metaphysik) Tím však jsou naše možnosti poznání vyčerpány; vlastní povaha věcí je nám naprosto nepřístupna; naše poznání zůstane navždy omezeno studiem zevnějších tvarů věcí a jejich vzájemných poměrů. Proto Herbart nazval svou filosofii realismem. Hlavní zásada všeho správného myšlení zní: to, co si odporuje, nemůže být skutečné. I stanoví si Herbart úkol odstraňovat rozpory v pojmech, jež jsme si utvořili na základě zkušenosti. K tomuto zdůraznění významu zásady sporu (viz Zásady logické) byl asi podnícen svým odporem k Heglovi, jehož dialektická metoda zásadu sporu ruší.

Hlavní pojmový rozpor, který Herbartovi tanul na mysli ajejž filosofové od pradávna řešili teorií o podstatě a o jejích případcích, je tento: Mluvíme o věcech, jako by byly samy se sebou identické, i když se sebevíc mění. Růže, jež před týdnem byla červená a dnes je hnědá, zvadlá, je pro nás jedna a táž růže. Herbart se vypořádává s touto záhadou svým učením o reálech (to, co jest): Každá věc je souhrn mnoha a mnoha reálů. Tyto reály v podstatě nejsou nic jiného než to, čemu Kant říkal „věci o sobě". Reál sám o sobě je nám nepoznatelný; to, co poznáváme, to, co se nám jeví, jsou vztahy těch reálů. Jev červenosti růže je vztah reálů, její vůně je vztah reálů, její hebkost je vztah reálů. Červeň růže se proměnila v hněď? Vztah reálů se změnil. Růže přestala vonět? Její reály se přeskupily. V každé věci, tj. skupině reálů, zaujímá vždy jeden reál střední místo, k němuž ostatní směřují jako paprsky k svému středu. Reály jsou naprosto jednoduché, nerozsažné, mimočasové. Jsou velmi podobny Leibnizovým monádám. Jsou nadány pudem sebezáchovy, který je nutí k neustálé činnosti, k neustálému přeskupování, k neustálému obnovování vzájemné rovnováhy, k vyrovnávání přitažlivosti, jíž jeden reál se snaží vniknout do druhého, a odpudivosti.

Co platí o všech věcech, platí i o naší osobě. Naše duše je ústřední reál, nadaný pudem sebezáchovy; projevům tohoto pudu říká Herbart představy. (Psychologie jako věda nově založená na zkušenosti, metafyzice a matematice; Psychologie als Wissenschaft neu gegriindet auf Erfahrung, Metaphysik und Matematik) Představa vzniká tak, že nějaký vnější popud uvede naše nervy v pohyb; pod vlivem tohoto pohybu se na náš ústřední reál začnou tlačit reály sousední. Ústřední reál, duše, je tím vyvedena z klidu a snaží se rušivé reály ze sebe vypudit: a to je představa. Jak si to Herbart představoval, nevím. Duše vytřepává ze sebe představy do ní proniklé; jsou-li málo odolné nebo zeslabené tím, že se vzájemně paralyzují (gegenseitige Spannung der Vorstellungen), propadnou se pod práh vědomí, kdež se promění v hybné síly (Triebe). Ze vzájemných vztahů jednotlivých představ se vyvozuje cit a vůle.

Herbartova estetika studuje tzv. „praktické ideje", které vzbuzujíce naši libost nebo nelibost usměrňují náš život mravní; proto k estetice v obyčejném slova smyslu přidává také etiku a právnictví.

Herbart měl u nás celou řadu přívrženců: byl to především František Čupr (1821-1882), který sepsal herbartovskou psychologii a třísvazkovou filosofii náboženství, Josef Durdík (1837-1902), který napsal velmi dobré stručné děj iny novověké filosofie a dodnes čtenou Všeobecnou estetiku, dále Gustav Lindner (1828-1887), který dosáhl pronikavého úspěchu svými příručkami filosofické propedeutiky, a Otakar Hostinský (1847-1910), autor dodnes užitečné Všeobecné estetiky, vydané Zdeňkem Nejedlým. – Mimo Rakousko byl Herbartův vliv nepatrný.


[BACK]