|
HERAKLEITOS Z EFESU (asi 535-475) je nejzajímavější z předsokratovských myslitelů, podivuhodný předchůdce těch moderních filosofií, které vidí v boji protiv hlavní podmínku všeho vývoje, jako Hegel a Marx. Aristoteles ho zařadil do skupiny tzv. jónských filosofů (v. t.), ale ublížil mu tím. Herakleitos předstihl jónské filosofy o celé věky. Daleko víc než hmotná podstata věci ho zajímalo dění a změna. „Co prospívá mi zrak a sluch, když řeč přírody je mi nesrozumitelná?" Učil, že všechno se mění, všechno plyne (panta rhei), všechno se stává vším; den a noc, bdění a spánek, mládí a stáří jsou tytéž věci; to, co existuje, existuje změnou bo jem protiva nezbývá nic. Každé jsoucno uzavírá ve svém lůně něco, čím samo sebe popírá, takže všechno je současně i sebou samým i svým vlastním protikladem; zákon dění se kryje se zákonem shody (identity) protikladů. Tomu musíme rozumět asi takto: Každým okamžikem svého života se blížíme k smrti, takže žití je totéž co dlouhé umírání, a naproti tomu smrt nese v sobě zárodky nových životů. Každá věc holým faktem svého bytí se blíží k nebytí, tj. i kdybys ji zakopal pod zem do vzduchoprázdně pancéřové komory, nic platno, dříve či později nastane chvíle, kdy nebude, rozpadne se, přestane existovat. Kdyby nebylo noci, nebylo by dne, a když je noc, každou vteřinu nadchází den, a když je den, nastává každým okamžikem noc. Všechno plyne; proto se nemůžeš dvakrát vykoupat v téže řece, protože řeka, když do ní vstoupíš podruhé, je docela jiná, než když ses v ní koupal poprvé. Ale z tohoto neustálého boje protiv nevzchází zmatek; protiklady jsou ovládány harmonickou jednotou. Tato jednota je božský zákon přírodní a mravní řád, spravedlnost, osud a také moudrost, Logos. Hmotná stránka věčného dění se jeví v ohni. Lidská duše je částí světového ohně, a čím je tedy ohnivější, tím je lepší. Opilý člověk je podoben zvířeti, neboť jeho duše je vlhká. „Svět nebyl stvořen ani bohem, ani člověkem; vždy byl, jest a bude věčně živým ohněm, vzněcujícím se a uhasínajícím podle zákona." Herakleitos byl první filosof, který zdůraznil na jedné straně neustálou proměnlivost a nestálost jednotlivých věcí, na druhé straně nezměnitelnou jednotnost všeobecných vztahů a existenci moudrého, absolutního zákona, který ovládá běh vší přírody. Jeho spekulace o „Logu" pronikly do křesťanství, aby tu daly filosofický základ druhé božské osobě. Byl též prvním filosofem, který vytkl rozdíl mezi skutečností a myšlením, mezi smyslovým a rozumovým poznáním. „Smysly jsou špatní svědkové, mají-li barbarské duše." Rozum je jednak prvek, z něhožjsou stvořeny všechny bytosti, jednak zákon všeho, co jest. Otcem všeho je svár; proto Herakleitos se staví proti tomu, kdo napsal: „Kéž mezi bohy a též mezi lidmi by zanikly sváry!" Zde vidíme, že Herakleitos, hlasatel stálé změny a zakladatel dialektiky, byl také tvůrcem tak řečené teodiceje, tj. učení o nezbytnosti zla v kosmu jakožto článku věčné harmonie. – Herakleitos měl velikou a četně navštěvovanou školu, jež trvala ještě za časů Aristotelových, ale z jeho žáků známe jediného Kratyla, Platónova učitele ještě před Sokratem. Tvrdil-li Herakleitos, že nevkročíš dvakrát do téže řeky, tvrdil podle svědectví Aristotelova Kratylos, že do ní nevkročíš ani jednou, neboť není nic takového, jako je „tatáž řeka", jsou jen změny, a pokud je nějaká řeka, existuje jen těmito změnami; zakazoval lidem mluvit, neboť slovo prý označuje něco stálého, kdežto příroda jen proudí a proudí a mění se. Proto sám nemluvil, jen hýbal prstem. Ve stejnojmenném dialogu Platónově však Kratylos mluví hodně a projevuje se naopak jako svérázný filosof řeči. [BACK] |