HEGEL, GEORG WILHELM FRIEDRICH (1770-1831), je dovršitel romantického idealismu německé filosofie, který vypučel na bohaté půdě myšlenek nevinného Kanta, reprezentován fantastickými systémy „subjektivního idealisty" Fichta a „objektivního idealisty" Schellinga. Z učení těchto dvou myslitelů vytěžil Hegel svůj „idealismus absolutní", který jako na potvrzenou jeho teorie protikladů vedl k absolutnímu materialismu Marxovu.

O Heglovi se tvrdí se zastrašující svorností, že to je nejtěžší, nejnepochopitelnější, nejtemnější ze všech filosofů, proti němuž Kant je čítankový vzor jasnosti a laskavé názornosti. Podle anglického kritici sty Cairda je Heglova filosofie drzá slepenina čistých nesmyslů a prázdných a bombastických slov, ,jež byla dosud slýchána jen v blázincích a jež se u Hegla stala nástrojem nejnemotomější obecné mystifikace, jaká kdy existovala". Podle jiných je Heglova filosofie něco jako Zjevení sv. Jana, jemuž nelze „rozumět" a které lze jen vykládat; myslím však, že tímto tvrzením se svatému Janovi ubližuje. Není snad druhého filosofa na světě, v němž by bylo tolik absolutně nesrozumitelných míst jako u Hegla; nicméně jako celekje Heglův systém daleko přistupnější než systém Kantův. Tož pokusme se do něho nahlédnout.

Schelling, jak se dočtete v příslušném hesle, stanovil jako základ veškerenstvajakési indiferentní absolutno, v němž všechno bylo totožné, subjekt i objekt, příroda a duch. Tato indiference se Heglovi nelíbila. Nikoli totožnost subjektu a objektu, nýbrž subjekt, nikoli totožnost přírody a ducha, nýbrž duch je základ univerza: čili totéž, co tvrdil už Schellingův předchůdce Fichte. Rozdíl je však v tom, že Fichtovo Já přihlíželo sobě samému, kdežto Heglův duch myslí, rozvinuje svůj obsah v logických pojmech; vývoj světa je logický; logos, logika je podstata věcí; zrušte rozumovou stránku věcí a nezbude nic. Logika a metafyzika je totéž; totožné je také myšlení a bytí, zákon logický a zákon přírody. Nelze říci, že všichni myslí; je však nutno říci, že všechno je myšlenka. Způsob pak, jak duch myslí, není volný, není svobodný: je naopak determinován (vázán) vnitřní logickou nutností; a všeobecné schéma této logické nutnosti pak je dialektická metoda (v. t. dialektika). Podíváme se na ni blíž. Myšlení jak známo probíhá v pojmech; jenže pojem sám o sobě je prázdný, bez obsahu; když jej myslím, musím dojít kjeho opaku, negaci. Pojem „den" sám o sobě nic neříká bez pojmu „noc". Spojím-li tyto protivy, dojdu pojmu vyššího a bohatšího, jímž je den astronomický, tj. doba otočení země kolem vlastní osy. A to je ta slavná Heglova triáda, skládající se stejně jako u Fichta: 1. z teze (den), 2. z antiteze (noc) a 3. ze syntézy (den astronomický). Podobně základní, nejprázdnější pojem, jímž myšlení ducha začíná, pojem jsoucna (teze) se neguje neboli popírá pojmem nejsoucna (antiteze) a syntézou vzniká pojem dění (Werden). V každém z těchto momentů jest duch, jinak řečeno Bůh, cele přítomen, řečeno ještě jinak jest s ním totožný, a tím pak, že sám sebe neguje, umírá, a touto smrtí sám sebe křísí; takto věčné umírání Boha jest jeho věčným životem.

Skutečnost tedy, jak učil už Herakleitos, je jednota protikladů, např. muž – žena, život – smrt, radost -lítost; láska snadno přechází v nenávist, člověk přemravnělý snadno upadá v neřest, ve vzniku věci je skryt zárodek jejího nevyhnutelného zániku. Stejně jako Kant, i Hegel zná dvě mohutnosti našeho ducha:
Verstand, mohutnost nižší, a vyšší mohutnost, Vernunft. S českým překladem těchto dvou pojmů byla odevždy svízel, neboť pro ně máme jen jeden ekvivalent, rozum. Profesor Krejčí se pokusil tlumočit dvojici Verstand- Vernunft českou dvojicí rozum-rozmysl; toto lišení se však neujalo, protože pojem rozmysl je umělý, nepřirozený a vyjadřuje dojista něco nižšího, než je rozum. Jiní autoři zavedli nemožnou dvojici rozum-um: shledávám ji nemožnou proto, že můžeme mluvit o umu opice, vycvičené ve hře na flašinet, kdežto pojem Vernunft, tímto slovem tlumočený, je, jak víme, něco vyššího než Verstand, rozum! Někteří zavedli dvojici rozum-intelekt, někteří říkají naopak intelekt-rozum. Tento poslední překlad shledávám nejsprávnějším, protože rozum je zajisté víc než intelekt. Budeme tedy v této knize německému Verstand říkat intelekt, a Vernunft budeme překládat českým rozum. Intefekt chápe pouze jednu stránku protikladů a marně v ní hledá skutečnost a pravdu; rozum však chápe jednotu protikladů a vystihuje, co mají společného. Intelekt chápe pouzejevy věcí, rozum chápe věci o sobě, jež u Kanta byly naprosto nepoznatelné. Hegel nepoznatelnost věcí o sobě musil samozřejmě popřít, neboť, jak už řečeno, zákony logické a zákony přírody jsou totožné – Kantovy formy myšlení, kategorie, nejsou tedy subjektivní, nýbrž objektivní formy všeho bytí a dění. Proto člověk, bude-li myslit přísně logicky, může poznat všechno, ano samého Boha; kdo má odvahu, pronikne každým tajemstvím; před rozumem, který se nebojí, nezůstane nic uzavřeno.

Myšlení ducha je tedy dialektické. Jenže dialektický vývoj pojmů, vzniklý v jeho lůně, nezůstává uvězněn v říši čisté logiky, nýbrž postupuje, abychom tak řekli, dvěma směry. Pojem „den" není popírán pouze pojmem „noc"; popírá se také tím, že se stává sám sobě předmětem, že se objektivizuje, že se stává opravdovým dnem, že sestupuje v útvar světa časového a prostorového. A tak se stává, že duch nezůstává osamocen se svými nutnými duchovními funkcemi, nezůstává subjektivním „duchem o sobě" (Geist an si eh), nýbrž stává se přírodou, neguje sám sebe, odcizuje se sám sobě (Selbstentfremdung). Tomuto sobě samému odcizenému duchu, totiž přírodě, říká pak Hegel „duch pro sebe" (Geist fůr sich);je to (pokud je dovoleno Hegla po lidsku vykládat), jako by pomáhal nesnadnému procesu svého pojmového myšlení tím, že tyto pojmy realizuje ve hmotě. Příroda je projev myšlení asi tak, jako pohyby šachových figurek na šachovnici jsou projevem myšlení hráčů. Teď už snad chápete o něco lépe moudrosti, uvedené na počátku tohoto hesla, že logika a metafyzika je totéž, že myšlení a bytí je totéž, že zákony logiky a zákony přírody jsou identické, a vůbec že všechno je myšlenka. Vývoj přírody je sice „samo sobě odcizené" myšlení ducha, ale nicméně myšlení, věčné souzení. Vzrůst květiny je myšlení, myšlení je vznik a zánik zvířete, slunečních soustav, sled geologických nebo historických údobí. Pohyb hmoty, opakuji, je přesný obraz pohybu myslícího ducha, jsa současně jeho negací; proto co je rozumné, je skutečné, a co je skutečné, je rozumné. Toto je ovšem tvrzení velmi choulostivé, jež svého času vyvolalo mnoho výsměchu a i zlé krve, neboť Heglovi současníci si je vykládali jako patolízalské schvalování vládní všemocnosti pruského státu – pruský stát jest skutečný, aje tudíž rozumný. Tak francouzský filosof Edgar Quinet prohlásil kousavě, že v Prusku se despocie udržuje při moci filosofií stejně jako jinde nevědomostí. Na tomto vtipu je mnoho pravdy; k Heglově názoru na stát v tomto článku ještě přihlédneme. Ovšem Heglovu větu o rozumnosti skutečného je možno chápat také v ten smysl, že pouze to, co je rozumné, má právo na existenci, anebo také tak, že faktičnost věci je jen tehdy totožná se skutečností, je-li přiměřena svému pojmu, tedy např. pojem člověka zahrnuje pojem rozumnosti, a tedy pouze rozumný člověk je skutečný.

Subjektivní duch, viděli jsme, stal se „duchem pro sebe", negoval se. Po negaci však, jak známo, musí přijít syntéza, a tato syntéza musí být bohatší než původní (negovaná) teze. Nebojte se, Heglův duch nezapomněl na toto pravidlo. Duch, zobjektivovav se, proniknuv (ne zcela dokonale) přírodu, vrací se ze svých kosmických toulek, z cizího bytí (das Anderssein) k sobě (in das Beisichsein) a chápe pak sám sebe v protivě k přírodě jakožto vědomí. Představte si tento postup asi tak, že vám zatanul na mysli pojem trojúhelníka (teze), že jste si ten trojúhelník narýsovali na papír (antiteze, příroda) a studovali jeho vlastnosti; výsledek toho studia však nezůstane na papíře, nýbrž vrací se do vašeho ducha a obohacuje jej (syntéza). Duch, vrátiv se sám k sobě, chápe sám sebe v protivě k přírodě jakožto vědomí, tento sebe samého si vědomý duch se jmenuje duch o sobě a pro sebe (Geist an und fur sich); už není subjektivní ani objektivní, nýbrž absolutní.

Podle těchto tří stupňů vývoje ducha se Heglova filosofie rozpadá na tři části.

Prvnímu stupni, subjektivnímu, odpovídá logika – ovšem ne logika v obvyklém slova smyslu, ne pouze logika o zákonech myšlení, nýbrž logika metafyzická, logika, v níž se, jak už naznačeno, pojem, soud a úsudek mění v zákony přírodní, vyjadřované vývojem vesmíru. Druhému stupni, objektivnímu, odpovídá přírodní filosofie, nejfantastičtější část učení Heglova. Příroda tu tvoří tři stupně, jež vycházejí dialekticky jeden z druhého: první je mechanika, druhý fyzika, třetí organismy. Z prostoru a času, „nejabstraktnějších kategorií přírody", vytváří Hegel dialekticky místo, pohyb a konečně hmotu. Hmota zahrnuje přitažlivost a odpudivost; jejich syntéza se jmenuje tíže. vývojovou teorii, podle níž se vyšší tvorové vyvíjejí z nižších, považuje Hegel za drzou smyšlenku.

Jeho učení vrcholí ovšem tehdy, když duch se vrátil sám k sobě; tato část jeho filosofie se jmenuje filosofie ducha (Philosophie des Geistes), která se opětně dělí na filosofii ducha subjektivního, objektivního a absolutního. Předmětem subjektivní filosofie ducha je člověk sám. Objektivní filosofií člověk vyrůstá v nástroj světového ducha, usilujícího o uvědomění sebe samého: tímto nástrojem však není člověk osamělý, nýbrž člověk organizovaný v rodině, korporaci, státu. Stát s dokonalou vědou a náboženstvím je nejvyšší realizace světového ducha, je to ztělesnění mravní ideje a svobody. Tato svoboda arei nemá nic společného se svobodou, jak jí normální individuální člověk rozumí; je to spíš její opak. Stát jakožto „vůle boží rozvíjející se k vnějšímu útvaru a organizaci" má právo zasahovat do života jednotlivcova nátlakem, trestem, válkou atd Světový duch (Weltgeist) se projevuje jednotlivými duchy národními (Voiksgeister), jež jsou formovány jednak zeměpisnými podmínkami, jednak velkými duchy takovými, jako byl třebas Napoleon. Všechno, co se děje v dějinách, je tentýž duch, který se děje v přírodě. V přírodě je však nevědomý, kdežto v dějinách je na cestě k svému sebeuvědomění, sebepoznání. Dějiny velikých světových národů tvoří stupně této cesty. Tak Řecko bylo stupněm prvním, potom přišel Řím, pak kultura germánsko-křesťanská; světové dějiny tedy postupovaly k západu.

Svět je celek, totalita, a pravda je rekonstrukce tohoto celku. Každá věc existuje jen svým vztahem k celku, jinak řečeno svým vztahem k tomu, čím není: je totiž nemožno chápat jakoukoli věc izolovaně, odděleně od jakéhokoli vztahu k čemukoliv. Nemohu chápat tuto tabuli bez jejího vztahu k této třídě, anebo, bude-li pohozena na smetiště, bez jejího vztahu k tomu smetišti. Řeknu-li, že je černá, uvádím ji ve vztah se slunečním spektrem, prohlásím-li, že je vysoká jeden metr, uvádím ji ve vztah k rozměru zeměkoule atd. Teď rozumíte oné právě vyslovené větě, že věc existuje svým vztahem k tomu, čím není: tabule není třída, není smetiště, není slunce, není zeměkoule, není podlaha, na níž stojí, není křída, kterou se na ni kreslí nebo píše – a pouze tímto kreslením a psaním plní účel, pro nějž byla vyrobena -, není školský systém, který předpokládá její přítomnost v učebně, není strom, z jehož dřeva byla zhotovena atd. A přece bez vztahu k takovýmto ajiným věcem je nepochopitelná, nemožná.

Totalita veškerého duchovního života se projevuje v umění, náboženství a filosofii; těmito třemi disciplínami se obÍráfilosofie absolutního ducha. Nesrovnalosti a absolutní rozpory mezi jednotlivými systémy jsou prý jen zdánlivé. Stejně jako dějiny i filosofování je jen dialektický vývoj a každý filosof je pouze etapou vývoje absolutní pravdy. Každý z nich má pravdu, všichni říkají totéž; rozdíly mezi nimi záleží pouze v tom, že každý následující opravuje svého předchůdce podle toho, až kam dospěla filosofie světového ducha. Jelikož pochopit podstatu věci, jak víme, znamená pochopit její souvztahy, běží ve filosofii o to, uzavřít všechny pojmy a představy našeho vědomí do uceleného systému; věc je ovšem ztížena tím, že tento systém je v neustálém pohybu a že každá pravda přechází ve svůj vlastní protiklad.

Ano, každá pravda přechází ve svůj protiklad: tak i Heglova idealistická dialektika přešla v materialistickou dialektiku a Heglovo učení, oficiální pruská státní filosofie, v moderní socialismus. V knize o Feuerbachovi praví Engels, že chtěný účel člověkova jednání se zpravidla nikdy nekryje se skutečným následkem toho jednání: Heglův případ potvrzuje správnost této poučky. – Hlavní Heglovy spisy jsou Fenomenologie ducha (Die Phdnomenologie des Geistes), Věda o logice (Wissenschaft der Logik) a Encyklopedie filosofických věd (Enzyklo pddie der philos. Wissenschaften). Jeho filosofie práva je obsažena v knize Základy filosofie práva neboli Přirozené právo a státověda (Grundlinien der Phil. des Rechtes oder Naturrecht und Staatswissenschaft).


[BACK]