HAMILTON, WILLIAM (1788-1856). V hesle věnovaném skotské filosofii Thomase Reida stojí psáno, že tato filosofie je velmi blízká filosofii Kantově (třebaže Kant jí pohrdal). Hamilton onu příbuznost správně postřehl a využil Kanta k vyztužení nedosti pevné skotské noetiky. Lidské poznání, učil spolu s Kantem, se nikdy nepovznese nad věci konečné, podmíněné. Poznat můžeme jen to, co má k něčemu jinému nějaký vztah; kategorie vztahu je naše základní poznávací forma. Boha a nekonečno nemůžeme poznat, ale můžeme v ně věřit. – Jeho žák Henry Longueville Mansel (1820-1871) publikoval Hamiltonovy myšlenky z oboru logiky; myšlenky ty jsou založeny na principu, že soudje vyjádřením rovnosti mezi subjektem a predikátem, neboť řeknu-li např. „slovníky jsou knihy", míním tím ve skutečnosti „slovníky jsou některé z knih", jinak řečeno: Soud je rovnice mezi souhrnem předmětů, jež subjekt objímá svým rozsahem – v našem případě veškeré slovníky – a souhrnem předmětů, které spadají do oné části predikátu, jež je shodná se subjektem – v našem případě ony knihy, které mají slovníkovou formu. Soud „slovníky jsou knihy" tedy nelze znázornit formulí S = P, nýbrž S = PI' neboť nejen slovníky, ale i romány a učebnice a sbírky veršů a povídek a pohádek atd. atd. jsou také knihy; soud „romány jsou knihy" pak můžeme opsat formulí S = P2; soud „učebnice jsou knihy" formulí S = P3, atd.

Podle toho pak Hamilton rozeznává soudy toto-totální, v nichž rozsah subjektu se přesně rovná rozsahu predikátu, např. Rovnostranné trojúhelníky jsou trojúhelníky rovnoúhlé, dále toto-parciální, např. Slovníky jsou knihy, parti-totálni, např. Někteří lidé jsou černoši, a konečně partiarciálni, např. Někteří černoši jsou výborní sprinteři. – Těmito vývody dal Hamilton podnět k moderní algebraické logice.