GUYAU, JEAN MARIE (1854-1888), bývá označován jako francouzská obdoba Nietzscheho; opravdu má s ním mnoho stránek společných. Vyšed z kritiky anglického prospěchářství a evolucionismu Spencerova (viz vývojové teorie), stojí na počátku vlny, jež ve Francii vyvrcholila Bergsonem; jeho hluboké optimistické dílo, jež mu jeho krátký život nedovolil propracovat a rozšířit, nebylo dodnes jak se patří doceněno, neboť Bergson je zastínil svou popularitou.

Uhelným kamenem Guyauova myšlení je jeho přesvědčení, že základním rysem lidské povahy není – jak se domnívali angličtí empirici, a zejména Spencer – sobectví, egoismus, nýbrž jeho pravý opak, Comtův vynález, altruismus. Guyau je prorok altruismu; v jeho pojetí altruismu se stýkají jeho názory etické, náboženské, estetické a i metafyzické.

Kdežto metafyzika a náboženství se snaží odkrýt v lidské společnosti shodu vůdčích idejí a uskutečnit tak duchovní spojení lidí mezi sebou a veškerenstvem, morálka, mravnost uskutečňuje podle Guyaua spojení lidských snah; hlavní zákon etiky zní žít ve vzájemnosti s jinými lidmi nebo, jinými slovy, rozvíjet svůj život všemi směry a být člověkem co nejbohatším hloubkou a rozsahem svých zájmů. Tomuto příkazu výsostně vyhovuje umění. Umění se snaží učinit prožitek krásna společným, sociálním, stejným u všech lidí a zveličit individuální život tak, aby splynul s širším životem univerzálním. Umění není přepych, není to pozlátko života, nýbrž životní potřeba: „Hledám v umění bohatší a plnější život, než je ten všední, skutečný ... Nazíráním uměleckého díla vzniká přání státi se tím, co pozorujeme, ajest strastí básníkovou, že se nemůže ztotožnit s celou plností života." Pojmy krásna a užitečna nejsou – oproti tomu, co hlásali Kant i Spencer – neslučitelné; naopak užitečnost je prvním stupněm krásy. Rozdíl mezi krásným a užitečným se dosud udržuje tím, že v člověku je pořád ještě mnoho zvířeckosti; až se člověk opravdu stane člověkem, hodnoty etické a estetické splynou. Tehdy nikdo se nebude moci rmoutit nebo radovat sám, myšlení a cítění lidí splynou vjedno a bolest pozbude své hořkosti.

S těmito názory souvisí Guyauova filosofie náboženství. Náboženství není antropomorfismus, tak jak si to představuje Feuerbach, nýbrž sociomorfismus, což znamená, že člověk si utváří své náboženské představy podle obdoby se společností, v níž žije. Čím dokonalejší společnost, tím vyšší mívá představy náboženské. Vrcholem je, když Bůh se člověku jeví jako zosobněný ideál mravnosti; společenskost náboženství záleží v tom, že člověk vyhledává společenský styk s bohy. Rozvojem průmyslu a vědy náboženství upadá; bude upadat tak dlouho, až bude vystřídáno beznáboženstvím (irréligion), jež však nebude protináboženstvím (antiréligion), neboť naopak přijme do sebe ryzí obsah citu náboženského, totiž obdiv ke kosmu a jeho nekonečným silám; tak jako etika splyne s estetikou, víra splyne s vědou. O čem stará náboženství snila v představě nadpřirozených bytostí, bude uskutečněno na této zemi. Vzejde pokolení bohočlověků, kteří dosáhnou mravních ideálů, na něž nynější člověk nestačí. V tomto bodu se Guyauova příbuznost s Nietzschem projevuje nejnázorněji.

Nástin této optimistické, básnické filosofie životní plnosti a lásky dokončil Guyau ve věku čtyřiatřiceti let, skličován nutností blízké smrti; trpěl nevyléčitelnou chorobou plic a snažil se svému krátkému životu urvat co nejvíc myšlenek, co největší kus jeho tajemné plnosti. Jeho hlavní spisy jsou Beznáboženskost budoucnosti, český překlad pod názvem Zánik náboženství (L 'irréligion de l'avenir), Nástin mravnosti bez závaznosti a sankce (Esquisse ďune morale sans obligation ni sanction), Umění z hlediska sociologického (Art au point de vue sociologique), Problémy soudobé estetiky (Les problěmes de I 'esthétique contemporaine) am. j.


[BACK]