GNOSTICISMUS je učení sekty, jež žila v prvních třech staletích po Kr. – fantastická směs křesťanství, orientální mystiky a řecko-židovské filosofie Filona z Alexandrie (v. t.), vyvolaná odporem proti násilnickému dogmatismu církve. U gnostiků se poprvé vyskytuje problém, který v pozdější křesťanské filosofii nabyl nemalé důležitosti, totiž rozdíl mezi tím, co poznáváme svým obyčejným rozumem (gnósis = poznání), a mezi tím, co nám víra (pistis) k věření předkládá. Gnostici však tento problém pouze exponovali, ale neřešili, a spokojili se tím, že volně těkali říší fantazie a mystické libovůle, hlásajíce, že nejen Bůh, nýbrž i hmota existuje od věčnosti, a tudíž i zlo, mocnost to původní, nikoli následek prvotního hříchu. Stvořitelem tohoto světa není Bůh, nýbrž duchové, aeoni (aiones), již se z něho vynořili, a sice nejnižší, nejméně dokonalí z nich. Všichni aeoni dohromady tvoří tzv. království světla, hmota je zdroj temna a zla. Člověk se skládá z tří principů: z těla a z duše, pocházející z říše tmy, a z ducha, který se vyronil z království světla. Podle toho jsou lidé trojího druhu: duševní a hmotařští, v nichž převládá hmota, a duchovní, ovládaní duchem. Jedině tito lidé jsou schopni pravého poznání, gnose. Jeden z aeonů se spojil s člověkem a pod jménem Ježíš přinesl lidstvu pravdu, již hlásají gnostici. Jedině oni přijdou do království světla; ostatní budou zatraceni. Hlavní představitel gnosticismu byl Marcion z Pontu (II. stol. po Kr.), zakladatel sekty marcionistů, který ztotožnil gnostický princip zla a hmoty – s židovským Bohem Jehovou.

V třetím století splynul původní gnosticismus s učením perského náboženského filosofa Maniho, který zrušil gnostické aeony. Dobrý démon jménem Ahriman stvořil člověka jako jakýsi vesmír v malém, mikrokosmos, spojiv v něm světlo s tmou, božský princip s hmotou. Aby tento božský princip vysvobodil z tělesného zajetí, vyslal Bůh na svět Ježíše. Ježíšova zdárně zahájená osvobozovací činnost byla však zmařena mravní zbídačelostí církve; teprve Mani Kristovo dílo dokončí a spojí člověka očistnou askezí s říší dobra a světla. Učení Maniho vyznával svého času i sv. Augustin. – Tolik o gnosticích vysloveně kacířských; církev se však smířila s učením několika umírněných z nich, především Klementa Alexandrijského (asi 160-215), který se jí zalíbil tím, že uspokojivě vysvětlil ona nepříjemná místa v evangeliu, v nichž se praví, že bohatý nevejde do království božího a že cožkoli máš, prodej a rozdej chudým: výroky tyto, praví Klemens, nelze brát doslova, nýbrž obrazně. Není třeba odvrhovat své jmění, stačí, vypudíme-li ze své mysli lásku k zlatu, nečistotu lakomstva a obrníme-li se proti svodům a nepokojům světským. Tyto názory byly církevními kruhy přijaty s nadšením a prohlášeny za platné a směrodatné jednou provždy.

Klemens měl znamenitého žáka, tyrského mučedníka Origena (185-254), který ať dělal co dělal, nemohl se smířit s představou věčného, neproměnného Boha a jeho nevěčného, změně a zániku podléhajícího díla; věčná vůle nemůže přece zplodit nic jiného než věčné bytí, řekl si Origenes, a v snaze zdolat tuto záhadu přiklonil se ke gnosticismu. Věčný Bůh, stanovil Origenes, věčně plodí svého věčného syna, Logos, a z Logu pak vychází říše svobodných duchů, již obklopují Boha jako věčný, živý závoj. Ti z nich, již vytrvají v lásce k věčnému stvořiteli, zůstanou u věčné blaženosti v jeho blízkosti; ti, již umdlí, zneteční, budou uvrženi v hmotu, stvořenou k tomuto účelu. Až se provinilí duchové polepší, vrátí se zase k Bohu a hmota se rozplyne, zmizí: nastane tzv. apokatastaze, obnovení. – Církevní dějiny praví, že o uznání Origenovy pravověrnosti byl po jeho smrti sveden tuhý spor.


[BACK]