EMPIRISMUS A RACIONALISMUS. Jakmile lidé začali filosofovat, pustili se – mimo jiné – i do hádky o tom, na čem v našem poznání záleží víc, zda na zkušenosti nebo na rozumu, na vnějších věcech nebo na vnitřním uspořádání naší duše. Zkušenosti se cizím slovem říká empirie a rozum po latinsku sluje ratio; proto názor, že všechno naše vědění vzešlo ze zkušenosti, nazýváme empirismem; naproti tomu racionalisté jsou ti, již praví, že zkušenost sebebohatší by nám nebyla nic platná, kdybychom neměli rozum; že bez základních mohoucnostÍ rozumu by nám zkušenost přinesla toliko chaotické množství nesourodých zrakových, sluchových atd. dat a že rozum naproti tomu nám skýtá množství vědomostí na zkušenosti zhola nezávislých, především v matematice. Empiristé popírají existenci axiómů (v. t.) jakožto východisek poznání logicky odlišných od zkušenosti; racionalisté tvrdí, že všechno naše poznání prýští z nezvratných apriorních, evidentních, nesporných principů. Empirická filosofie spolupracuje s přírodními vědami, má přísně na zřeteli reálné poměry skutečnosti, hromadí nejdřív fakta, aby od nich později dospěla k všeobecným ideám, postupuje zkrátka od obvodu skutečnosti k jejímu středu, od věcí k myšlenkám; racionalisté si ovšem počínají přesně opačně, postupujíce od všeobecných idejí k jednotlivostem. Jako se celá matematika opírá o základní poznatek, že 1 + 1 = 2, racionalista se snaží vycházet z absolutně jistých principů, jimž pak metodicky, podle plánu předem rozvrženého, podrobuje všechna fakta ostatní. Váha mého těla, pravi racionalista, není nesena podlahou, nýbrž zákonem koheze; není to vzduch, který mně umožňuje žít, nýbrž zákon o oxidaci. To, čemu říkáme příroda, pro racionalistu není ničím jiným než souborem logických zákonů, jež čekají na to, aby byly odkryty a definovány rozumem. Racionalista tedy vychází ze středu skutečnosti k jejímu obvodu; zatímco empirik přísahá na indukci, racionalista nedá dopustit na dedukci (v. t.). Rozdíl tento musí být jasný každému, kdo jen trochu málo četl detektivky. Vzor detektiva-empirika byl Sherlock Holmes, který pátraje po zločinci zkoumal cigaretový popel, šlépěje, lupy na klobouku, zapomenutém na místě činu; naproti tomu klasičti francouzští stopaři, jako byli Beautrilet nebo reportér Rouletabille, nedělali nic podobného – cucali bonbóny, žvanili, tvářili se jakoby nic a posedávali v lenoškách, až najednou kápli na toho pravého: dospěli k cíli rozumovou úvahou, deduktivně. Uvádím tyto příklady ne pro nic za nic. Vlast Holmesova, Anglie, platí totiž odedávna za klasickou zem empirie, kdežto ve Francii a s Francií na celé evropské pevnině se nejlépe dařilo racionalismu. Francis Bacon, Hobbes, Locke, Berkeley, Hume, Mill, Spencer jsou hlavní představitelé anglického, empirického způsobu filosofování, kdežto předbojovníci kontinentálního racionalismu jsou Descartes, Spinoza, Leibniz, v jejichž stopách pak kráčeli němečtí romantici Fichte, Schelling, Hegel, kteří překonali své racionalistické předchůdce důsledností snahy odpoutat filosofii od přírodních věd a povznést se nad ně. Anglická empirická filosofie je filosofie života a praxe, kontinentální racionalismus je filosofie od života odvrácené spekulace, od ulice izolované pracovny. Snad nechybíme, budeme-li hledat souvislost tohoto zarážlivého rozdílu s hluboce rozdílnými společenskými poměry předrevoluční Francie a Anglie 17. a 18. věku, tedy doby, kdy se rodila filosofie nové doby. Vzpomeňme na umělý, skleníkový život francouzských vyšších vrstev, na Versailles a na pařížské salony, vyplněné přejemnělými lidmi, oddanými rétorice a vybraným způsobům; kdo měl jméno a peníze, tlačil se do blízkosti dvora, šlechta nadobro ztratila kontakt s lidem, se skutečností, s životem, s půdou; zapomněla, z čeho se dělá chléb, jejž jedla, a z čeho se tkají látky, jež nosila s rafinovanou elegancí; a v tomto prostředí žili tehdejší filosofové a vědci, a hlavně pro toto publikum psali své knihy a vymýšleli své systémy. Ale v Anglii nebylo nic podobného takovéto dvorské centralizaci; zámožní majitelé půdy neopouštěli svá venkovská sídla a starali se nejen o zemědělství, ale i o politiku, o vojenství, o cla, o obchod, o psy – žili, jak říkal Flaubert, „dans le vrai", v pravdě, pod drsným nebem živé zkušenosti; a že v Anglii stejně jako ve Francii vyrůstala filosofie a věda z nejvyšších společenských vrstev, není snad třeba dokládat – stačí si vzpomenout, že Francis Bacon byl šlechtic, Hobbes společník syna lorda Cavendishe a Locke rodinný lékař lorda Ashleye; a jako Bacon byl lord-kancléř a strážce pečeti, Hume, rovněž šlechtic, byl tajemník anglického vyslanectví v Paříži a pak státní podtajemník. Nu a čtěme anglické beletristy oněch dob, jako byl Defoe, Sterne, Smollett, Fielding až po miss Austen a jejich francouzské vrstevníky: Crébillona juniora, madame de Staěl, Louveta de Couvray, madame de Geniis, a zmíněný rozdíl vyvstane s překvapivou zřetelností. U Angličanů se dovíš všechno o ostrovním způsobu života až po nejmenší podrobnosti, u Francouzů oné doby se shledáš s vytříbeným stylem a s výsostnou dokonalostí klasické formy, ale nedopídíš se, co se tenkrát jedlo k obědu, jaký byl výnos polí a jaké se platily daně. Nu a anglický zájem o srosti té věci tohoto světa našel svůj filosofický výraz v empirismu, kdežto dvorská odloučenost od života, výsada francouzské šlechty, se ve filosofii projevila jako racionalismus.

Pozorný čtenář může namítnout, že anglické sklony k empirismu se projevily dávno dřív, než došlo k zmíněnému sociologickému rozlišení ostrovního a pevninského způsobu života. Vskutku otcem anglických empiriků byl „subtilní doktor" Duns Scotus, který už v třináctém století ostře odlišil zjevenou teologii od světské filosofie a umožnil tak rozumu, aby se klidně a bez ohledu na náboženské záhady zabýval věcmi tohoto světa, a v jeho stopách pak kráčel jeho žák William Occam. Tato námitka je správná, ale namísto aby vyvracela náš výklad, pouze jej doplňuje v ten smysl, že vylíčená společenská diferenciace ostrova a pevniny nesmí být považována za příčinu, nýbrž toliko za nápadný zjev, který šel ruku v ruce s diferenciací filosofickou, a že kořeny všeho vězely hluboce v povaze obou národů. Viz též hesla Apriorismus a aposteriorismus.


[BACK]