EPIKUROS (341-270). Alexandr Veliký zbavil Atény, toto kulturní středisko nikoli pouze helénského národa, nýbrž celého tehdy známého evropského světa, politické samostatnosti a připravil jim krušné časy pokoření a úpadku; byl-li však udolán národ, nebyl udolán génius jeho filosofů; duch Herakleitův, Parmenidův a Platónův nepřestal žít a reagoval na neštěstí, jímž byl stižen lid, způsobem výsostným a jen jemu vlastním: na prahu doby helénistické, jakž se říká té epoše starověkých děj in, jež začíná Alexandrovou smrtí a končí rozvratem Říma, probudily se v Aténách k životu dvě veliké filosofické školy. První z nich vyrostla z kořenů filosofie kynické a nazývala se školou stoickou neboli stoicismem; druhá, založená Epikurem, a nazývaná proto epikureismem, navázala na učení kyrenaiků, o nichž se – stejně jako o kynicích – dočtete v hesle Polosokratici. Obě školy se snažily nahradit aténskému člověku to, oč byl připraven: štěstí, klid, vyrovnanost duševní. Jejich cesty k tomuto cíli byly však rozličné.

Krásný člověk Epikuros byl syn báby vědmy, jež ho vodila jako chlapce do domů nemocných a dala mu tak poznat drastické obrazy lidské bídy, zostřené temnotou pověr, vyvěrajících z lidového náboženství. Osvobodit člověka z tohoto dobrovolného otroctví bylo bezpochyby jeho prvním plánem.

Slovem pravdy nám tedy očistil srdce,
vytkl strachu a žádosti meze a určil
to nejvyšší dobro, za nímž tíhnem všichni;
ukázal nám i cestu, pěšinu prostou,
po níž bychom se k němu dostali přímo,
našel, co zla s sebou nese smrtelný život,
jak ono od přirození po lidech chodí ...
a dokázal, jak s e namnoze člověčí srdce
na vlnách smutku a starosti zbytečně zmítá.

Tak o něm vypráví jeho pozdní žák, římský básník Lucretius Carus (asi 97-55) ve své veliké didaktické básni De rerum natura (O podstatě světa, cit. překlad Julie Novákové). Základ oné „cesty, pěšiny prosté", o níž tu je řeč, je materialistická filosofie Demokritova: není nic než prázdno a atomy, které však – na rozdíl od Demokrita – jsou nadány svobodnou vůlí, z níž plyne svoboda lidské duše. Příběh všech dějů tohoto světaje čistě mechanický, neodvislý od vůle bohů, kteří sic blaženě žijí v prázdných prostorách mezi jednotlivými světy, ale o nic se nestarají. To je první bod, na nějž Epikur kladl veliký důraz: je dobře napodobit bohy v jejich blaženosti, ale není třeba se jich bát. Lucretius o tom zpívá:

Do očí bilo,jak mrzce do prachu země
život člověka dusivá pověra tiskla;
její hlava se šklebila z oblastí nebes
hrozebným zrakem stihajíc smrtelné tvory –
až přišel Rek, jenž první smrtelné zraky
na ni zmužile upřel a první jí čelil.

Ale strach před bohy a pověra není jediný stín, který kalí člověkovo štěstí. Je tu stín ještě jeden, daleko tmavší a hrozivější: strach před smrtí. I vykládal Epikur svým žákům, procházeje se s nimi krásnou zahradou, v níž založil svou školu, že smrti není třeba se bát, neboť duše je smrtelná a smrtí končí všechen duševní život. „Všechno dobré a špatné," praví v dopise Menoikeovi, .vychazí z pocitů; a smrt je konec všech pocitů. Pravé poznání bezvýznamnosti smrti proměňuje smrtelnost života v studnici radosti, neboť místo aby nám stavělo před oči nekonečnost času jako umělé pokračování života, potlačuje v nás touhu po nesmrtelnosti ... Zdánlivě nejhorší ze všech zel, smrt, nemá pro nás žádnou důležitost, neboť dokud tu ještě jsme, není tu smrti; a až se smrt dostaví, už tu nebudeme."

Teprv když se byl zbavil tohoto dvojího biče, člověk se stává schopným dosáhnout toho, co Epikuros považuje za nejvyšší dobro: blaženosti, která záleží v slasti. Tady je pramen špatného chápání a překrucování Epikurovy filosofie, neboť epikurejská slast nezáleží pouze v rozkoších smyslů. „Prohlašujeme-li," praví Epikuros v citovaném dopise, „že slast je nejvyšší dobro, nemíníme tím rozkoše prostopášníků, a vůbec požitky smyslů, jak se o nás domnívají ti, již jsou nám nepřátelsky nakloněni, nebo již nám špatně rozumějí, nýbrž nepřítomnost bolestí tělesných a neklidu duše." K dosažení této tělesné a duševní vyrovnanosti, tohoto osvobození od nelibosti (ataraxia), je třeba rozumového poznání, nejvyšší to ctnosti. Filosofický způsob života zmnohonásobuje člověkovu rozkoš z bytí. Je lepší být rozumně nešťasten než nerozumně šťasten. Duševní libost, majíc vztah nejen k přítomnosti, nýbrž i k budoucnosti a k minulosti, je lepší než libost tělesná, vázaná jen na přítomnost; ostatně příliš ostré nebo nepřirozené tělesné rozkoše přivádějí člověka z míry a kazí mu zdraví a ruší tak dvě základní podmínky vší blaženosti. Epikureismus bývá považován za filosofii obžerství a pohlavní nevázanosti; milý Epikur však pravi doslova: „Chléb a voda nám poskytují největší požitek, máme-li hlad." A na jiném místě: „Nikoli styk s krásnými chlapci a ženskými, nýbrž střízlivá rozvaha ... „ To by arei přivedlo naše epikurejce k zoufalství.

Epikurejský filosof se vyhýbá politickému životu. „Bylo mým velikým štěstím," praví Epikuros, „že jsem se nikdy nevmísil do vřav života státního a že jsem se nikdy nesnažil zalíbit se davu, protože dav neschvaluje to, co vím, a já nevím, co schvaluje dav." Mudřec se spokojí stykem s několika vybranými, pravými přáteli. Zjednati si přátelství je největší ze všech předností, jež nám poskytuje moudrost pro život opravdu blažený. Blaženější je prokázat příteli dobrodiní, než je od něho přijímat; přítel buď ochoten příteli obětovat i vlastní život. „Milovat je být šťasten a být šťasten je milovat." Nejkrásnější však dokument Epikurova ušlechtilého života, dojemný doklad jeho horoucího dotvrzování vlastní blaženosti je dopis, jejž napsal před smrtí příteli Hermarchovi: „Když jsem ti psal toto, trávil jsem šťastný den, který současně byl poslední den mého života. Přepadly mne takové bolesti, že už je nic nemohlo zvýšit. Uprostřed těch muk mi však tanuly na mysli radosti duševní, plynoucí ze vzpomínek na mé minulé myšlenky. Abysmi podal nový důkaz přátelství, jež jsi choval od mládí ke mně, a k mé filosofii, pečuj o děti Metrodorovy."

Epikurovou filosofií se řecký svět loučil se svým přívětivým světem harmonie a prostoty uprostřed krásné přírody. Žáků měl Epikur nemnoho; kromě citovaného Lucretia byli to Zenón Sidonský (kolem r. 150 př. Kr.) a Filodemos z Gadary (kolem r. 60 př. Kr.), kteří upřeli svůj zájem k noetické stránce jeho učení.


[BACK]