ECKHART (1260-1327), dominikánský kazatel, řečený Mistr, je nejodvážnější ze všech středověkých mystiků. V jeho učení se zrcadlí nechuť širokých lidových vrstev k papírové učenosti oficiální církevní filosofie; není bez významu, že Eckhart složil část svých spisů, což ve středověku bylo vzácností, v mateřském jazyce německém; právě v těchto německých spisech, prostému čtenářstvu srozumitelných, se projevují hlavní svéráznosti jeho filosofie, kdežto jeho knihy latinské jsou poplatné filosofickému vůdci dominikánů, Tomáši Akvinskému (v. t.).

Eckhart byl panteista a – jako Jan S. Eriugena (v. t.) novoplatonik. Stejně jako u jeho vrstevníka Dunse Scota se začíná krystalizovat budoucí empirická filosofie anglická, u Eckharta se shledáváme s hodně vyvinutým zárodkem budoucí romantické filosofie německé. Je nutno lišit, učí Eckhart, božství (Gottheit) a Boha (Gott). Božství je temný, neurčitý základ Boha; je to bezobsažná novoplatónská božská prapodstata; je to věčná temnota, v níž božství je neznámo samo sobě. Sebepoznáním božství se pak začne vyvíjet Bůh; sebepoznání se projevuje tvořením. Bůh tedy se zjevuje sám sobě v stvořených, jsoucích věcech; bytí a poznávání je totéž. Bůh je neuvěřitelně mnohomluvný: ať chce nebo nechce, musí mluvit a věci stvořené jsou jeho slova: co vysloví má ústa, to kámen řekne též; každá věc je plná Boha, stvořený svět je jeho knihou; žíznivému by se nechtělo pít, kdyby v nápoji nebylo Boha. Slovo Jsem může být vysloveno pouze Bohem; věci stvořené mají svou existenci pouze v něm. Božská trojice byla Eckhartovi pouhým symbolem, jak říká, hrou. „Bůh shlíží na přírodu a přitom si neustále hraje. Co je tajeho hra? Jeho věčný syn." V hloubi lidské duše hoří jiskérka, v níž se Bůh přímo projevuje. Chce-li se této jiskérce přiblížit, musí člověk odumřít a potlačit svou vůli, aby ho mohl Bůh cele ovládnout; v takovémto stavu extáze se mu stává Bůh pochopitelným – mimo tento stav není pro něj ničím. Nejspolehlivější cesta k dosažení tohoto stavuje přísná askeze a naprostá chudoba. – Církev se pochopitelně tohoto učení zděsila; Mistr Eckhart byl volán k odpovědnosti a unikl hranici jen tím, že zavčas umřel; po jeho smrti papež Jan XXII. odsoudil 28 článků z jeho spisů. V jeho duchu pak pokračoval jeho žák Johannes Tauler (1300-1361), který hlásal, že není rozdílu mezi pohany a křesťany, neboť oběma se dostalo nejvyššího poznání Boha. – Tyto výstřelky mystiky jsou předzvěstí rozkladu gotické filosofie a znamenají přechod k novým útvarům kulturním, k renesanci a reformaci.


[BACK]