APOLOGETOVÉ neboli obránci jsou křesťanští spisovatelé z II. století po Kristu, tedy z doby rozběhu církve Ježíšovy, jež tehdy začínala pronikat i do vzdělaných vrstev. Apologety se nazývají tito učení autoři proto, že prý chránili nevěstu Kristovu před pomluvami pohanů a židů; jejich hlavním úkolem však bylo vypořádat se – ať kladně nebo záporně – s filosofií minulosti a najít poměr víry křesťanské k naukám představitelů řecké vzdělanosti. Jeden z nejstarších a největších apologetů, Justin (100-166 po Kr.), posloužil si starou naukou o „rozumu semenném" (logos spermatikos), čímž stoici mínili světový rozum zahrnující veškerou účelnost světa a tím také tvůrčí zárodky všech věcí, a ztotožnil ji s křesťanským učením o zjevení. Zjevená pravda byla rozseta po celém lidském pokolení; rozum každého člověka obsahuje seménko Logu, každý je účasten nekonečné moudrosti bOŽÍ, někdo víc – jako Sokrates a Platón – a někdo míň; plný a čistý Logos se zjevil v osobě Kristově. – Advokát Minucius Felix (ke konci II. stol.), autor prvého apologetického spisu latinského, se tolik přiblížil k staré filosofii, najmě k stoicismu, že náboženské motivy jeho díla ustoupily do pozadí; jeho spis Octavius je spíš polemika proti skepticismu než obrana křesťanství. Naproti tomu apologeta Theofil (zemřel 182 po Kr.) uznával jedině zjevení a řeckou filosofii odmítal; podmínkou poznání Boha mu byl ctnostný život. To byla příprava k roztržce mezi zjevením a rozumovým poznáním. Nedošlo k ní z důvodu vnějškového, jímž byl stoupající vliv a popularita sekty tzv. gnostiků (v. t.), kteří se nadobro odvrátili od původního jednoduchého obsahu víry křesťanské a vybudovali na základě řecké filosofie fantastickou metafyzickou teologii. To dovedlo apologety k strohému odmítnutí pohanské moudrosti minulých věků.

Tak apologeta Irenaeus (narozen r. 140 po Kr.), „světlo západní církve", volal, že užitečnější je s láskou věřiti Bohu než nadýmati se vědou. Nejostřejšího výrazu této náladě dodal simplicista (simplex = prostý) Tertullián (l60-po 200), který se svým odmítnutím rozumové pravdy dostal velmi blízko k senzualismu. Od Kristovy doby nám není zvědavosti třeba, učil; křesťane, věř a nehloubej. Pravdy, obsažené v Písmu, je třeba brát doslova. Stojí-li v knize Jobově „Máš-li rámě jako Bůh" nebo v Žalmech „Oči Páně na spravedlivých" a „Pravice Páně učinila zázrak", znamená to, že Bůh má oči a ruce, tedy má tělo. Člověk je ve svém poznání odkázán jen na smysly, a proto není schopen si učinit správnou představu Boha a jeho spása závisí na zjevení. Je zcela v pořádku, zdá-li se nám evangelium nepochopitelným; jeho rozpor s naším světským poznáním je nutný, nevyhnutelný: „Syn BOŽÍ byl ukřižován; není to hanba, protože to bylo hanebné. Syn BOŽÍ umřel: je to hodno víry, protože to je pošetilé. Byv pohřben vstal z mrtvých: je to jisté, protože je to nemožné." Z toho plyne jeho heslo „věřím, protože předmět mé víry je nesmyslný – credo, quia absurdum est".

Soulad filosofie a teologie, o nějž se pokoušeli první apologeti, tedy ztroskotal; Tertulliánovým zbožněním absurdnosti zaběhlo křesťanské myšlení do slepé uličky, z níž je pak vyváděli pozdější spisovatelé, především svatý Augustin, budovatel vlastní křesťanské filosofie. 


[BACK]