|
ANTINOMIE neboli PARADOXA či PROTI SMYSLY byly v původním významu logické chytačky, věty zdánlivě nevinné, vedoucí k nepřekonatelným sporům. Například: Kréťan Epimenides prohlásil, že všichni Kréťané jsou lháři. Je-li jeho tvrzení pravdivé a jsou-li opravdu všichni Kréťané lháři, pak mluvil Epimenides pravdu, a není tedy pravda, že všichni Kréťané jsou lháři, neboť on sám je také Kréťan; lhal-li, znamená to, že Kréťané nejsou lháři; z toho však plyne, že ani Epimenides není lhář; jeho výrok je tudíž pravdivý a Kréťané jsou lháři a tak dále až k zbláznění. – Nebo: Euathlos slíbil svému učiteli Protagorovi, že mu honorář za vyučování zaplatí po prvním vyhraném procesu. Když byl vyučen, vyhýbal se soudním sporům, aby Protagorovi nemusel zaplatit. Protagoras ho tedy zažaloval uvažuje takto: Vyhraje-li Euathlos, musí mi zaplatit podle úmluvy; prohraje-li, bude k tomu přinucen soudem. – Naproti tomu Euathlos přemýšlel takto: Prohraji-li, nezaplatím podle úmluvy; vyhraji-li při, nezaplatím na základě rozsudku. Hlubšího významu nabyly antinomie ve filosofii Kantově, který antinomiemi rozumí spor mezi dvěma větami, jež obě jsou opřeny o stejně platné důkazy, a jež tudíž zaplétají člověkův rozum do rozporů, např.: Svět má počátek v čase a je ohraničen v prostoru – svět je v čase a prostoru bez hranic. O tom viz podrobnější výklad v hesle Kant, I. [BACK] |