|
AGNOSTICISMUS je nauka, podle níž lidské poznání je omezeno pouze vnější, smyslovou podobou a hmotnou tvářností věcí,jež není možno překročit. Co leží za nimi, to ignoramus et ignorabimus, nevíme a nedovíme se. Nemůžeme poznat podstatu věcí, absolutní pravda je nám nedosažitelná; a především se nám vymyká odpověď na otázku, zdali existuje bůh. Nelze ovšem popřít, že lidstvo odevždy věřilo v boha nebo v bohy; vysvětlení tohoto zjevu hledá agnostik v náboženském citu, který je člověku přirozený tak jako láska k vlastním dětem, pokud jsou maličké, nebo úcta k rodičům, pokud nejsou přespříliš protivní; stejně tedy věří člověk v božstva, pokud ovšem nebyl přespříliš zklamán osudem nebo pokud nedovedl tento cit potlačit rozumem. Podle agnostiků člověk nebyl stvořen bohem, nýbrž bůh byl stvořen člověkem; cit v sobě zahrnuje samu božskou realitu jako svůj předmět, k němuž směřuje, a tak je bůh a člověk jedno a totéž. Předmět vědy a víry je od sebe naprosto oddělen; víra je totiž manifestací citu subjektivního, má tedy ráz pouze subjektivní, kdežto věda směřuje k poznání světa objektivního a má platnost objektivní. Proto víra se musí ve všem všudy řídit výsledky vědeckého bádání. A stejně jako si jsou cizí věda a víra, jsou si cizí církev a stát; z toho důvodu je nutno oddělit stát od církve. Název agnosticismu razil Thomas Henry Huxley (1825-1895); agnosticismus pro něj nebyl světovým názorem nebo filosofickým systémem, nýbrž metodou, záležící v přísné aplikaci jednoho jediného základního principu. Pozitivně, učí Huxley, se tento princip dá vyjádřit takto: ve věcech rozumu užívej svého rozumu, aniž by ses přitom dával rušit jinými vlivy; a negativně: ve věcech rozumu nepovažuj za jistá tvrzení, jež nebyla dokázána nebo jež se dokázat nedají. [BACK] |