|
ANAXIMANDROS Z MILÉTU (kol. 611-546), přední představitel skupiny tzv. jónských filosofů (viz Jónská neboli milétskáfilosofie), byl vlastním zakladatelem řecké, a tudíž evropské přírodní vědy. Jeho přípravné práce k životnímu dílu O přírodě, prvnímu to řeckému vědeckému spisu v próze, z něhož se nám bohužel zachovaly jen nepatrné zlomky, byly četné a rozmanité. Od něho pochází první mapa země a první sférický model hvězdné oblohy. Vynalezl gnómon, sloup, sloužící k určení pravého poledne. Slunce se podle jeho názoru na rozdíl od starších výkladů neztrácelo večer v moři, nýbrž pokračovalo ve svém kruhovém pohybu pod zemí; země tudíž nespočívala na podložce, nýbrž vznášela se volně v prostoru. Tvar jí dal Anaximandros válcovitý. Ale jak to, že se vznáší a nikam nespadne? Anaximandrova odpověď je podivuhodná; její klid je umožněn tím, že vězí v samém středu nebeské koule, a je tudíž od všech jejích částí stejně vzdálena. Nespadne dolů, protože by stejným právem mohla spadnout nahoru; pohnutky k pádům na různé strany se tudíž vyrovnávají. Této geniální anticipaci gravitace se Aristoteles nemohl dosmát. Anaximandrova země, řekl, se podobá člověku, který by umřel hlady jsa obklopen jídly, protože by neměl důvod rozhodnout se pro ten onen pokrm spíš než pro jiný. – U Anaximandra vidíme zárodky tzv. descendenční teorie (viz vývojové teorie). Organický život podle něho vystoupil z mořské pěny; první zvířata, jež vylezla z moře na souš, byla opatřena bodlinatými šupinami. Bezmocnost lidského nemluvněte mu zprvu dělala původ člověka nepochopitelným. Řešení našel podle Plutarchova svědectví v obecném mínění, jemuž tenkrát byla přikládána víra, že prý žraloci polykají svá z vajec vylíhlá mláďata a vyvrhují je teprve, když dospějí. Pralidé, sami podobni rybám, asi také trávili své dětství v rybích žaludcích; jinak by se nebyli zachovali při životě. Jádro Anaximandrova učení je však v řešení otázky, co je původem všeho jsoucna. Není jím voda ani vzduch, ani oheň, jak hlásali jeho jónští kolegové, nýbržjakási neurčitá a nerozrůzněná látka, nadaná životem a pohybem, neomezeno, apeiron; všechno je pomíjející, jedině pralátka je božská a věčná. Nikdy nevznikla a nikdy nezanikne, je nevyčerpatelná a nezničitelná. Podle Aristotelova podání je to dokonale vyrovnaná, a tudíž indiferentní smíšenina všech existujících empirických látek. Na základě jejího věčného pohybu, který tvoří její podstatu, vylučují se z ní mechanicky protivy tepla a chladna. Teplé součástky se shlukují v ohnivou nebeskou kouli, zakrytou ohromnými tmavými prstenci par, jejichž otvory proniká vnější oheň jakožto hvězdy, slunce a měsíc. „A z čeho věci vznikají, do toho se též vracejí podle nutnosti, neboť si za své bezpráví navzájem platí pokutu a trest podle určení času." O tom, jak správně rozumět tomuto textu, jedinému, který nám z Anaximandra zůstal zachován, se odedávna vedou učené spory. První polovina věty se zdá jasná: vznik věcí je nutně spojen s jejich zánikem, nic existujícího nemůže existovat věčně, jsi prach a v prach se obrátíš, tomu rozumíme výborně. Ale co to bezpráví, co ta pokuta, za co ten trest „podle určení času"? Někteří interpreti, např. Nietzsche, vidí „bezprávÍ" jednotlivých věcí v tom, že vypadly z onoho apeironu, z onoho stavu nerozrůzněno sti, všejednoty, a dopřály si přepychu individuace (viz Individuum). Jiní vykladači kladou důraz na slůvko „navzájem" (řecky allelois): lidské bytosti a věci tím, že se oddělily od apeironu, jsou řádem nutnosti hnány k tomu, aby se vzájemně utloukaly, vzájemně si křivdily, vzájemně se hubily, a tím se vzájemně uvrhaly do apeironu nazpět; řídící silou tohoto dění je sám Čas. Martinu Heideggerovi (viz Fenomenologie a existencialismus) je Anaximandrův záhadný text prvním zachovaným filosofickým výrokem, snažícím se řešit problematiku bytí a dění, jsoucnosti a nicoty. [BACK] |