ANAXAGORÁS Z KLAZOMENAI (kol. 500-428). O tomto znamenitém muži je známo, že doslova přinesl z jónských maloasijských měst filosofii do Atén, takže když byl svými odpůrci obžalován z bezbožnosti – prohlašoval prý slunce za žhoucí kámen – a vypovězen, měl právo hrdě prohlásit: Neztrácím Atény, naopak Atény ztrácejí mne. Aristoteles, který si jinak svých kolegů nevážil, řeklo tomto mysliteli, že přišel .jako střízlivý mezi opilé" Jeho učení začíná, tam, kam dospěli jeho předchůdci. .Helénové mluví neprávem" – takto zahajuje Anaxagorás své učení – ,,0 vzniku a zániku, neboť žádná věc nevzniká ani nezaniká, nýbrž z prvků již jsoucích se slučuje a opět rozlučuje, takže by bylo správnější nazývat vznik slučováním a zánik rozlučováním." Naprosté novum jeho učení záleží v tom, že počátek toho rozlučováni a slučování byl uspořádán účelně myslící a pořádající silou, duchem, rozumem (nús). Kladu důraz na slovo počátek, neboť rozum, promysliv a uspořádav všechno, přivodiv první pohyb, roztočiv harmonicky hvězdy, slunce a měsíc a odloučiv vzduch a éter, ustoupil jaksi záhadně do pozadí, neboť další průběh světového dění včetně vzniku a funkcí organismů je pak už jen mechanický. Platón i Aristoteles Anaxagorovi tuto nedůslednost vyčítají. Sokrates v Platónově Faidonovi vypravuje o zklamání, jež mu způsobila četba Anaxagorovy knihy O přírodě: „Tu jsem se, příteli, rázem rozloučil s tou neobyčejnou nadějí, když pokračuje v čtení vidím, že ten muž k ničemu neužívá rozumu, ani mu nepřičítá žádné příčiny směřující k pořádání věcí, nýbrž že za příčiny uvádí vzduchy a étery a vody a mnoho jiných divných věcí. A zdálo se mi, že se to má s ním zcela podobně, jako kdyby napřed někdo řekl, že cokoli Sokrates koná, koná všechno z rozumu, a potom, když by se pokusil jmenovat příčiny jednotlivých mých úkonů, by řekl, nejprve že já zde nyní sedím (ve vězení, pozno spis.) z té příčiny, že se mé tělo skládá z kostí a svalů ... Neboť, u psa, tyhle svaly a ty kosti by byly, myslím, už dávno v Megaře nebo v Boiotii, kam by byly zaneseny míněním o tom, co je lepší, spravedlivější a krásnější, zda utéci nebo učinit obci zadost a podstoupit trest, jejž stanoví."

Není také zcelajasné, jak si Anaxagorás toho ducha nebo ten rozum představoval; zachované fragmenty, v nichž se o něm hovoří, jsou temnost sama a hrdloulže, kdo tvrdí, že jim rozumí; v jednom z nich se o duchu mluví jako o „nejjemnější a nejčistší z věcí"; lze tedy soudit, že jej nepovažoval za princip čistě duchovní, nýbrž – tak jako starověcí materialisté – za výsostně subtilní hmotu. Naproti tomu však Aristoteles dosvědčuje (O duši, 405 c), „že jenom Anaxagorás UČÍ, že duch je neměnný a že nemá nic společného s ničím ostatním" Otázka tedy zůstává pro nedostatek pramenů spornou.

Shledav, že kontrastem roste intenzita počitku – např. když přijdu z mrazu do vytopené místnosti, vnímám teplo citlivěji, než kdybych do ní byl přišel z mírné temperatury -, Anaxagorás učil, že opačné je vnímáno opačným, tedy chladno teplem, teplo chladem apod. Za sídlo rozumu v člověku považoval mozek, a nikoli (jak se domníval ještě Aristoteles) srdce. Svým vystupováním proti pověře, věštectví apod. se stal reprezentantem osvícenských proudů v řecké filosofii. Jeho žák Archelaos, prý učitel Sokratův, měl nemalý význam jako filosof práva. „Archelaos pravil. .. , že spravedlivé a ničemné není od přírody, nýbrž podle dohody." Zákon tedy vznikl ustanovením lidí, smlouvou, a jeho platnost je pouze relativní; mravnost je konvence. Tato nauka se ujala zejména mezi sofisty.


[BACK]