korporatismus Termín "korporatismus", dlouho spojovaný s fašistickými režimy za druhé světové války, byl v politické teorii rehabilitován v posledních deseti letech a v současné době se široce aplikuje ve studiích organizovaných zájmÚ v demokratických i autoritativních systémech. Představuje významný přínos k analýze zájmových skupin podle míry, v níž byly začleněny do procesu veřejné tvorby politiky, tím, že reinterpretuje rozdíl mezi sférou soukromého a veřejného, charakteristický pro liberální teorii.
Dřívějším významem byl silně spjat s katolickým sociálním učením a úzce svázán s organickými teoriemi společnosti. Korporatismus předpokládal beztřídní společenskou strukturu, rozdělenou do ruzných korporací podle funkce, kterou měl mít každý v společenské dělbě práce. Organizace měly být vytvářeny a schvalovány státem tak, aby byly zastoupeny zájmy všech kategorií, ale současně měly vykonávat bedlivou sociální kontrolu obyvatelstva. Na korporatistických principech dosud nebyla plně organizována žádná společnost, ale schema italského systému za vlády Mussoliniho se ideálu těsně přibližovalo.
Nejrozšířenější moderní užití termínu korporatismus se soustřeďuje na roli zájmových organizací, tvořících mezičlánek mezi státem a občanskou společností. Po Schmitterově vzoru většina autoru zdÚrazňuje rozdíl mezi korporatismem a PLURALISMEM.
Zatímco v pluralistickém systému soutěží velký počet dobrovolných zájmových sdružení s ostatními o členy, zdroje a přístup k vládě za účelem ovlivňování směru politiky, v korporatistickém systému je omezený počet nekonkurenčních organizací s povinným nebo polopovinným členstvím. Tyto organizace mají privilegované postavení vzhledem k vládě: spoluurčují politiku a jsou odpovědné za její realizací tím, že pÚsobí na své členy, aby přijali dohodnuté podmínky.
Korporatismus se liší od pluralistického systému zájmových skupin třemi klíčovými rysy. První je monopolní role, kterou hrají korporace, druhý spojení reprezentativní a prováděcí úlohy a třetí přítomnost státu při schvalování monopolu reprezentace a spoluurčování politiky. Zatímco pro pluralistickou teorii existují zájmy před organizací a politickou mobilizací, v korporatistické teorii je stát rozhodujícím činitelem při utváření zájmÚ a ovlivňování výsledkÚ skupinových procesÚ (viz Cawson).
Oproti liberální teorii, která vede ostrou dělící čám mezi veřejným a soukromým a společnost interpretuje jako souhrn jednotlivců, se korporatistická teorie soustřeďuje na organizace a společenské skupiny a zdůrazňuje rozsah, v němž formálně soukromá uskupení plní veřejné úkoly. Organizace korporatistického systému se vyznačují funkcí, kterou zastávají ve společenské dělbě práce. Vztah vzájemné závislosti mezi státem a určitými organizacemi se vyvíjí až do té míry, v níž organizace mohou mobilizovat a přesvědčovat své členy výměnou za politická rozhodnutí, která jim vyhovují.
Rozdíl mezi rozvinutými kapitalistickými společnostmi, v nichž se korporatismus vyvíjí postupně jako dÍ!sledek rostoucího monopolu moci zájmových skupin, a společnostmi, v nichž je korporatistické schema vnuceno státem, je zachycen v rozdílu mezi sociálním (nebo liberálním) korporatismem a státním korporatismem (viz Schmitter).
Společenský korporatismus byl nejsilněji institucionalizován v zemích jako Rakousko a Švédsko, kde se silné dělnické hnutí stalo "společenským partnerem" sdružení zaměstnavatelÍ! a státu v jednáních o ekonomické a sociální politice. Státní korporatismus bývá spojován s okrajovými nebo závislými kapitalistickými režimy, jaké najdeme v Latinské Americe (viz Malloy).
Na základě moderního užití mÍ!žeme pojem korporatismus definovat následovně:

"Korporatismus je specifický společensko-politický proces, v němž omezený počet monopolních organizací reprezentujících funkční zájmy jedná se státem o státní poJitice. Výměnou za vyhovující poJitiku se vůdci zájmových skupin zavazují k tomu, že budou prostřednictvím svých členů tuto poJiti ku reaJizovat."

ZÍ!stává však určitá neshoda v tom, co je jádrem korporatistické teorie. Hlavní přístupy ke korporatismu mÍ!žeme shrnout takto:

(1) Korporatismus je nový systém politické ekonomie, odlišný od kapitalismu i socialismu, spočívající ve státním řízení převážně soukromých podnikÍ! podle ideologických princi pÍ! jednoty, řádu, nacionalismu a úspěchu (viz Winkler).
(2) Korporatismus je státní forma, která se vyvíjí uvnitř kapitalistické společnosti vedle parlamentarismu. Parlamentarismus je založen na teritoriálně individuálním zpÍ!sobu reprezentace, zatímco korporatismus spojuje funkční reprezentaci s intervencionistickým státem (viz Jessop).
(3) Korporatismus není úplný politický systém ani forma státu, ale je nepluralistickou formou zprostředkování zájmÍ!, v níž omezený počet hierarchicky uspořádaných monopolních organizací reprezentuje zájmy svých členÍ! v jednání se státem a realizuje dohodnutou politiku (viz Schmitter).

Tam, kde se korporatismus etabloval na makroekonomické úrovni, jsou ekonomika a společenská politika rozvíjeny na základě tripartitních dohod. Často se dokazuje, že to, že některé země se dokáží ubránit ekonomické recesi, aniž by docházelo k deflaci a rÚstu nezaměstnanosti, je vysvětliteln' tím, že korporatismus usnadňuje dohodu m zi kapitálem a zaměstnanci o rozdělení spole v ského produktu (viz Goldthorpe). V takových případech zahrnuje korporatistický proces třídní spolupráci, a proto mnozí marxističtí kritikové (např. Panitch) tvrdí, že korporatismus lze chápat jako strategii, používanou kapitalistickými státy za účelem udržení pracující třídy v podřízenosti.
Značná část literatury se zaměřila na srovnávací analýzu jednotlivých státÍ! a bylo učiněno několik pokusů seřadit země podle stupně, v němž odpovídají ideálnímu typu korporatismu. Většina autoru se shoduje, že v tomto žebříčku stojí na prvním místě Rakousko, na posledním Uako nejméně korporatistické) jsou USA, poměrně slabý je korporatismus v Británii. Byly zde také pokusy (zmiňované Cawsonem) korporatismus srovnávat a uvádět do vztahu s ostatními rysy jednotlivých politických systémÍ!. Přesvědčivé, i když ne konečné výsledky naznačují, že korporatismus souvisí s tolerováním vysoké úrovně zdanění a veřejných výdajlJ.
Jiné studie ukazují, že země, jimž se dá "snadněji" vládnout, jsou ty, které jsou silně korporatistické a mají tendenci k nižší míře nezaměstnanosti. Zájmové organizace, které nejpravděpodobněji dosahují monopolního postavení a vstupují do korporatistického vztahu se státními organizacemi, jsou takové, které zastupují spíše zájmy výrobcÚ než spotřebitelů, a které mají zdroje informací i podporu nezbytnou k uskutečňování státní politiky. Podle empirických studií jsou nejčastějšími partnery zaměstnavatelská a obchodní sdružení, odbory a profesní organizace. Korporatismus zde nabývá podoby vyjednávání, přičemž dochází k vysokému stupni delegace veřejné autority do formálně soukromých uskupení. Korporatismus utvářející takto politiku mÚžeme srovnávat s právně byrokratickými a tržními formami řízení, jež jsou založeny na zcela odlišných vztazích mezi státem a zájmovými organizacemi.
Korporatismus se projevuje také v oblasti zprostředkování jednání mezi státem a organizacemi, které dosáhly monopolního zastoupení zájmÚ konkrétního sektoru. Dokonce i v zemích jako USA a Kanada, které jsou v celostátním měřítku slabě korporatistické, se korporatistické zpÚsoby zprostředkování pevně usídlily ve zvláštních oblastech, jako je např. zemědělství.
Korporatistická teorie je svým modelem politiky zájmových skupin pro pluralismus velkou výzvou. Na základě empirického tříbeni teorie je však stále jasnější, že korporatismus a pluralismus by neměly být vnímány jako výlučné alternativy, ale jako krajní body na kontinuu, jejichž vzdálenost závisí na míře rozvoje monopolních vztahÚ a vzájemné závislosti mezi zájmovými organizacemi a státem (viz Cawson). AC

odkazy
t Cawson, A: Corporatism LInd the Political Theory. Oxford: Blackwell, 1986.
Goldthorpe, J. ed.: Order LInd Conflict in Contemporary Capitali.l'm: Studie.l' in the Political Economy (;f' Western Europeal1 Nations. Oxford and New York: Oxford University Press, 1984.
Jessop, B.: Corporatism, parliamentarism and social democracy. V. Lehmbruch, G. A. Schmitter, P.c. eds: Patterns of Corporatist Policy-Making.
Malloy, J. ed.: Authoritarial1ism LInd Corporati~'m in Latin America. Pittsburgh: Pittsburgh University Press, 1977.
raDiích, L: The development of corporatism in libera] democracies. Comparative Political Studies 10 (1977) 61-90.
t Schmitter, P.c.: Sti]] the century of corporatisrn? Review oťPolitics 36 (1974) 85-13].
Winkler, J.T.: Corporatisrn. European Journal (iť Sociology 17 (1976) 100-36.
literatura
Berger. S. ed.: Organizil1g lnterests in Western Europe: Pluralism, Corporatism LInd the TransfÓrmation (Jť Politics. Cambridge a New York: Cambridge University Press, 1981.
Lehmbruch, G., Schmitter, P.c. eds: Pa/lern.l' oť Corporatist Policy-Making. Beverly HiJls a Londýn: Sage,1982.