eurokomunismus Termín vznikl splynutím dvou slova používá se k popsání evolučního procesu v moderních komunistických stranách působících v otevřených demokratických systémech, především v západní Evropě. Koncem sedmdesátých let dvacátého století podnítil velkou řadu analýz, jejichž výsledkem bylo, že je sice nepřesným, avšak ne zcela zbytečným termínem, protože zachycuje jev stálé důležitosti; pojem "reformní komunismus" má příliš mnoho východoevropských konotací, než aby jej mohl nahradit. Měl-li eurokomunismus nějaký zakládající manifest, pak jím byla deklarace podepsaná v březnu 1977 v Madridu čelnými představiteli francouzské, italské a španělské komunistické strany. Všechny tyto strany se pak ubíraly svou vlastní cestou a v osmdesátých letech tohoto století už mohl být tento jev chápán jako politicky méně důležitý, avšak na druhé straně jako rozšířenější a historicky podloženější než by jeho poněkud náhodný vznik naznačoval.
Datovat lze eurokomunismus různě v italské straně od Palmira Togliattiho a jeho spekulací o polycentrismu na konci padesátých let; od obav, jež vyslovila francouzská strana ohledně násilné intervence Sovětského svazu do Československa v roce 1968 a jeho vměšováni během portugalské revoluce v roce 1974; od rozdělení španělské strany uprostřed šedesátých let a jejího vystoupení z ilegality po Francově smrti. Jeho charakteristické rysy - odklon od Moskvy, zvláště v otázkách zahraniční politiky, jako byly Pražské jaro, invaze do Afgánistánu a potlačení Solidarity, doprovázený rozsáhlou ideologickou heterodoxií a vnitrostranickou refonnou - lze najít u všech západoevropských a středozemních komunistických stran. V Británii, Španělsku, Austrálii, Finsku, Islandu a Řecku tento vývoj stranu rozštěpil nebo alespoň zdťlraznil již existující rozdělení. Pouze v Portugalsku a na Kypru se komunisté vyhnu li vážnějšímu úbytku členstva a volební podpory.
Neexistuje žádný standardní text, který by stanovoval zásady eurokomunismu, pokud nebereme v úvahu stručné pojednání od Santiaga Carrilla z roku 1976. Eurokomunismus se zabývá refonnou, ne refonnismem, soustředí se na tvrzení, že v monopolním kapitalismu je moc v rukou několika málo lidí, a proto by nadále moderní západní státy neměly být posuzovány podle teorie leninismu. Má se za samozřejmé, že tyto státy jsou v krizi, a že nejen dělnická třída, ale i buržoasní a profesní skupiny a dokonce i síly zákona a řádu budou mít společný zájem na reformě.
Aliance, v nichž budou komunistické strany hrát vedoucí úlohu, ne však jako výluční reprezentanti dělnické třídy, budou pracovat demokraticky a bez použití násilí - podle GRAMSCIHO představy boje o pozice. Spíše než revoluce se předvídá dlouhé přechodné období a rozšíření demokracie bez potřeby diktatury proletariátu. Tyto aliance postupně získají na oslabené vládnoucí třídě moc.
Přestože komunistická strana zůstane avantgardou, bude se dělit o moc se sociálními demokraty a jinými stranami, přinejmenším v období přechodu. Vnitrostranicky přináší eurokomunismus větší participaci členům strany a omezené uplatňování demokratického centralismu. Za národními hranicemi vytvoří spojené akce levicových stran celoevropský podnět k odzbrojení, uvolní napětí mezi velmocemi a naváží těsnější spojení s třetím světem. Eurokomunismus také povede k novému typu mezinárodního komunistického hnutí, jenž bude charakterizováno autonomií a vzájemným respektem a nebude nadále ovládáno Sovětským svazem.
Z historického hlediska zahrnoval eurokomunismus hledání národních cest k socialismu, jež se stalo nezbytným, jakmile konec studené války vytvořil předpoklady pro přechod komunistických stran z izolace k normálnímu fungování uvnitř existujících politických systémů. Politický fanatismus však nezmizel a velké skupiny jejich členi'l nepřestaly obhajovat sovětský model jako své primární vodítko činnosti. Reforma probíhala shora a získávala na začátku sedmdesátých let jen zvolna podporu většiny. V některých stranách, např. italské a španělské, se rozvinuly živé diskuse o jejich vlastní i sovětské historii, ve francouzské a portugalské měla tato tendence mnohem menší efekt, i když v jednom okamžiku francouzská strana opustila teorii "diktatury proletariátu". Povšechně řečeno, každá strana provedla teoretickou analýzu mezinárodního komunistického hnutí v rámci svých praktických mezistranických vztahů s Moskvou, Pekingem a jinými centry, např. Bělehradem a Hanojí. Kritický jazyk sklouzl občas k denunciaci., Snad nejotevřenější byl Carrillo, avšak sovětští mluvčí reagovali se stejnou pádností a často povzbuzovali orthodoxní menšiny k odporu vi'lči tomu, co nazývali reformismem. KM

odkazy
Carrillo, 5.: Euroeommuni~m and the State, přeJ. N. Green a A.M. Elliou. Londýn: Lawrence & Wishart, 1977.
literatura
Boggs, C., Plotke, D.: The Polities (Jť Euroeommunism. Londýn: Macmi11an, 1980.
Childs, D.H., ed.: The Chanllinll Faee (!ť Westem Communism. Londýn: Croom Helm, 1980.
Machin, H., ed.: National Communism in Westem Europe. Londýn a New York: Methuen, 1983.