ZDRAVÁ SOUTĚŽIVOST

Zdravá soutěživost, to je pojem kterým se rádi ohánějí satanisté. V jejich případě by seděl spíše pojem "dravá soutěživost". Nicméně tato myšlenka má svou hodnotu, je v ní skrzta značná moudrost, a je-li skutečně zdravá, je i pro nás vźzvou. Podívejme se třeba na případ našeho anarchistického boje vůči státu a řádům vůbec. Tato a víceméně všchny společnosti jsou řízeny vládnoucími vrstvami, jejichž činy a důsledkz jejich činů se nám příčí. Proto protestujeme a vytváříme různou proti- aktivitu. Protestujeme však oprávněně? Jsme v našem boji za spravedlnost spravedlivý? A jaká jsou vlastně kritéria podle kterých soudíme systém a své aktivity? Dovedeme říci, co by mělo být, co je eticky správný, o tom nepochybuji jsem přesvědčenź anarchistický idealista. Naše, totiš anarchistické názory, jsou skutečně ve své kráse na nejvyšší úrovni daleko nade všemy. Ale, to ale! Jak bychom si počínali my kdybychom byli na místě těch nahoře? Nelze totiž jen kritizovat, představy jsou vždy jiné než praxe. Uvědomme si předně, že nikdo není hyperinteligentní. A navíc na postech, jenž se snaží vést společnost, alespoň k nějaké spokojenosti většiny, pod tlakem zodpodědnosti, je logické se soustředit jen na to - relativně - důležité. Jsme ochotni podstoupit tuto zkušenost? Ovšemže ne. Nemusíme si namítat žadné ideologické poučky, jedná se pouze o to, zda-li je vůbec v lidskźch silách, vést společnost (či jen firmu) takovźm způsobem, aby vůbec fungovala? Je docela možné, že ne, že pro ůčel by každź obětoval nějakou hodnotu. Ale teď zpět... Samozřejmě chci věřit a věřím, že to tak není, že jiný způsob je možnź, ba nutný. A budu se o to pokoušet a vést kritické dialogy. Jde jen o to, představit si, v nahodilosti kritiky vlastních ideź a našich neúspěchů, kde je chyba a zdali my (a naše nároky) nejsme ta chyba. Máme vůbec právo soudit ty nejchztřejší z nás? Právo soudit mě má totiž jen člověk, který je na tom lépe než já. Co je mi do názoru nějakého blbce, tak to cítím. A proto se dokážu zamyslet, zdali my nejsme oprávněně považovány za takové blbce. Ovšem, že ne! křičí naše veledůležitá inteligence. A zde je kámen úrazu. Jaká vlastně inteligence? Jak se pozná inteligence? Jsme vůbec ve svźch názorech inteligentní? Nebo jsme jen bezvýznamní lidičkové, kteří z pocitu ukřivděnosti jen bojují a bouří se, aniž by si uvědomily svou omezenost? Já se rozhodně se svźmi názory za něco takového nepovažuji, ovšem pravdu má i druhá strana a svźm dílem větší. Protože inteligence a správnost idee se předem poznat nedá. Jaká je která inteligence se pozná až z praxe. Můžeme mít ideály sebevznešenější, pokud jsou to jen sny, i vítr je rozfouká. Pokud se ale nemźlím a naše názory jsou tím čím jsou, jsme schopni to dokázat a to celému světu, že naše konfrontace jsou oprávněné a to jak z hlediska morální převahy tak z hlediska funkčnosti. Konkrétně, nedokážeme-li se domluvit mezi sebou, je otázkou zdali můžeme mluvit o domluvě mezi lidmi, kteří s námi nemají nic společného. A to laskavě opomineme otázku hodnot, jedná se nám jen o funkčnost. Anebo: máme právo soudit násilí a nátlak, jestliže sami tyto formy uznáváme a používáme? Není nakonec pravda, že vše je jen boj o vlastní moc? Že i my pod tíhou nevďeku ze strany "stupidů", totiž prostých, neuvědomělźch lidí, které vlastně obhajujeme, (ačkoliv potříme svźm vzďeláním do jiné sféry society) znechuceni začneme myslet na svůj prospěch? Asi ne, ale můžeme si být jisti? Proto by bylo dobré se zamyslet nad otázkou zdravé soutěživosti. Snažit se bźt natom stejně dobře ba i lépe. Je to nezbytný předpoklad respektovatelné, oprávněnź - hrdé a inteligentní, kritiky. Ale to je možné jen v případě hmatetelných důkazů o našem úspěchu, což je další pojem z filozofie materialistů. Zdravá soutěživost spočívá ve vítězstvích, či alespoň v důstojných - rovnocenných - prohrách.