Na hlavní stránku!
ENERGIE G
"Žvejkám, žvejkám žvejkačku, rozžvejkám ji na sračku."




   Kapela vznikla počátkem roku 1979 a do svého rozpadu (1981) odehraje 20 koncertů. Členové mají nízký věk (kolem 15-ti let) a hrají v sestavě: Kryštof Pávek (zpěv), Michal Cingroš (basa), Matouš Forbelský (kytara), David a Jakub Cajthamlovi (D-kytara, J-bicí).

   Energii G pomáhají lidé jako Josef Janíček z PPU, Ivo Pospíšil ze skupiny Garáž, pomáhají i z jazzové sekce, díky nim v listopadu 1979 vystupují na 9. ročníku Pražských jazzových dnů.

   V listopadu 1980 přijíždí londýnský žurnalista Chris Bohn a píše o Energii G (za jejich pomoci) článek do časopisu New Musical Express. Po roce se o tom dozvídá StB a postupně si členy předvolává k výslechům. Skupina musí podepsat prohlášení o zákazu pokračování v hraní. Tím kapela definitivně končí.

Žádná oficiální live nahrávka nevyšla, ale jsou zachovány živé záznamy z koncertu.







Rozhovor s členem Energie G.
nalezeno v knize PUNK NOT DEAD




Jak bys co nejstručněji, shrnul působení Energie Genital na naší punkové scéně?

Vznik počátkem roku 79, zánik koncem roku 81, dohromady asi tak dvacet koncertů, z nichž třetinu jsme ani nedohráli, stručnější už to být ani nemůže.

Začátek tedy.

K muzice jsme se přichomejtli jako bedňáci Classic Rock-n-rollu bandu a je jasný, že dlouho nemohlo zůstat jen u beden. Potom jsem se s Forbelským serval na jednom mejdanu kvůli pozdější nehrající člence kapely Janě Kapitánový (to byl asi kapitální kousek - pozn.aut.) a na druhý den jsme si řekli, že když už máme tolik energie, tak bychom mohli založit skupinu. Okamžitě jsme přibrali Pávka, jenž si obratem ruky nechal poslat od známých z Ameriky mikrofon a na další členy jsme narazili náhodou. Nejprve jsme na maturitním plese objevili pod stolem úplně ožralého J.Cajthamla. V opilosti se zavázal, že bude bubnovat, poněvadž prej má doma buben.. Další den jsme seděli, ostatně jako vždycky v jedný hospodě a přemýšleli, jak vlastně budem hrát. Zničehonic tam přišel D. Cajthaml a nesl si kytaru, kterou zrovna zakoupil v bazaru. To byl dostatečný důvod k tomu, abychom ho přibrali. V dubnu téhož roku jsme si půjčili zkušebnu, řekli si raz dva tři čtyři a nic, nikdo nic neuměl.

Pak nastal den, o kterém sní nejen teenageři, první koncert, později další…

Ten první byl již v květnu. Měli jsme jako předkapelu Classic Rock-n-roll bandu v jednom vršovickým SSM klubu, ale po první písničce přiběhl místní svazák a začal mě za krk od basy tahat z jeviště. Nedal jsme se, a tak jsme hráli dál. Uprostřed druhý věci nám ale vypli proud a tím to všechno pro nás skončilo. Pak jsme zkoušeli asi půl roku, za tu dobu odehráli jeden parník s Extempore a byly tu 9.jazzový dny. Skočili jsme tam rovnýma nohama, vždyť sehraný jsme byli doslova na hranici únosnosti. Odehráli jsme asi osm písniček a celkem to dopadlo solidně. Vedle nás tam punk prezentovala ještě Antitma a Zikkurat, ten ale na rozdíl od nás a od Antitmy uměl aspoň hrát.

A co si myslíš o Zikkuratu?

Zikkurat byl takovej…no prostě dřeli, hráli a moc chtěli. Na rozdíl od nás byli instrumentálně dost na výši, zatímco my jsme hráli spíš jen tak, pro radost. Bavilo mě, jak chtěli být za každou cenu první tuzemská punková kapela, a tak když se v bulletinu k těmhle 9.jazzovkám objevilo, že jsme první pražská punková kapela, tak dost prskali.

Jak bys charakterizoval začátky Energie?

Ten punk, co jsme tenkrát předváděli, se samozřejmě s tím, co je dnes, nedá vůbec srovnávat. Taky tady byla úplně jiná atmosféra kolem toho, vždyť tehdá ani žádní doopravdový pankáči neexistovali. Byla tu snad jediná taková pražská parta, ta ale věčně seděla u Fleků a vím jen, že nad námi ohrnovala nos. Punk tou dobou, to byla spíš nová větev undergroundu. Však nám taky lidi okolo něj dost pomáhali. Chadima s Pospíšilem (Garáž) nás hnali do hraní a zkoušení, Pepa Janíček ochotně půjčoval aparát Plastiků. Janíček, to byl vůbec takovej duchovní tatík kapely, obdobně jako Karel Habal (Vokno). Tihle čtyři lidi pro nás dost udělali.

Kolik jste měli repertoáru a jak jste to měli se zřizovatelem?

My jsme nikdy žádné papíry ani povolovačky neměli, prostě jsme se protloukali jak se dalo a měli štěstí. Taky proto jsme třeba ze sálu na Žofíně prchali po lešení, protože se místní organizátoři až moc začali zajímat o to, kdo jsme a Classic Rock-n-roll bandu, kteří nás tam na svoje triko nechali hrát na černo, jsme tím mohli způsobit dost velkej průser. Ve finále jsme měli hotových asi 28 písniček, z toho byly čtyři převzatý. Dvě od Sham 69, po jedné od Chelsea a také od Snuff Rock.

Moc jste je ale neobehráli.

To opravdu ne. Na konci roku 81 navštívil Prahu anglickej publicista z New Musical Express, Chris Bohn, a to za účelem zmapování České nezávislé muziky. Krátce na to v NME tenhle článek vyšel a na titulní stránce ho doprovázela kresba tryskající lokomotivy s rudou hvězdou, pod kterou bylo napsáno "FRUSTRATION OF CZECH CULTURE". Na dosti velkém prostoru byly uvnitř čísla rozhovory a fotky s muzikantama a dostalo se i na Energii G. Potud vše v relativním pořádku. Problém byl v tom, že ten novinář to všechno spatlal i s politikou, Plastikama, Chartou 77, Dubčekem, rokem 68, a to byl začátek našeho konce. První šli na výslech Forbelský s Pávkem a někdo z nich to nevydržel a řekl, že se s tím Bohnem všichni setkali na mejdanu u Chadimy. Po nich byli předvoláni starší z Cajthamlů a já. Musel jsem podepsat prohlášení, že už nikdy nebudu hrát. Díky tomu jsme ztratili zkušebnu, koncerty byly pro nás tabu, zkrátka nikdo si nelajsnul nás někam zvát. Energie tak sama od sebe zanikla. Co bylo horší, čtrnáct dní na to dostal Chadima někde večer fest do držky, zřejmě od StB a nějak si to dal dohromady, že to je kvůli Enerfii. Rozneslo se to a zjevně jsme upadli v nemilost. Lidi z Jazzový sekce nás začali označovat za práskače a došlo k situaci, kdy mně na otázku na datum jednoho koncertu odpověděl Turnovský z J.S., "že neví, kdy se koná a i kdyby věděl, stejně by to fízlovi neřekl."

Byla Ti od StB nabídnuta spolupráce?

Jo. Asi po dvou letech čekání na devizák se mi podařilo dostat se do Anglie. Tam se mi splnil sen. Nejenže jsem si tam koupil dobrou basu, ale na vlastní oči jsem viděl Rottena, jak zpívá Anarchy In The U.K., a to na závěr koncertu a tou svou partou Public Image… Byl a je to pro mne zážitek na celý život. Když jsem se vrátil, měl jsem se už ve schránce tři předvolání na Barťák a že prej jsem se tam určitě setkal s Bohnem… Asi pětkrát během dlouhého výslechu jsem obdržel nabídku na spolupráci. Dokonce mi nabízeli, že bych do toho Londýna mohl cestovat třeba každej měsíc. Od tý doby jsem nebyl venku.

Máš z těch časů něco veselejšího?

Snad nějakou vzpomínku na ty naše koncerty. Třeba z Purkyňovských kolejí v Brně. Tam jsme to odehráli v notně opilém stavu, a i přesto za námi po koncertě přišla delegace ruských studentů a že se jim to jako moc líbilo a kde by si prý mohli koupit naší desku… Dostali jsme od nich i dárek, a to plastický model Kolokolu ( prasklý zvon z Kremelského náměstí). Dobrej trapas nastal ale ve chvíli, kdy se k tomu přimotal Pávek., kdy se k tomu přimotal Pávek.