Ferrerova Moderní škola

Různé alternativní koncepce vzdělávání vznikaly takřka od nepaměti. Jedním z projektů, které nás mohou inspirovat i dnes, byla „Moderní škola“ (Escuela moderna) – projekt rozumového vzdělávání, jehož duchovním otcem se stal španělský učitel Francisco Ferrer. Přestože Moderní škola nebyla ve své době jediným vzdělávacím počinen iniciovaným z řad pokrokových myslitelů, byla zřejmě počinem nejpropracovanějším jak po teoretické, tak po praktické stránce. Někdy se vedou spory, považoval-li se sám Ferrer za anarchistu – to však není příliš podstatné. Podstatnou zůstává především jeho práce. To, že vytvořil postupně koncept reformní pedagogiky, jež měla realizovat teorii výuky podle rozumu v moderní škole se světskou a antimilitaristickou výchovou, a to, že tento koncept v praxi přes neustálé represe několik let úspěšně fungoval. Ferrerovo dílo čerpalo z principů, které jsou dozajista antiautoriářské levici vlastní.

Francisco Feerrer Guardia se narodil v malém městě Allela nedaleko Barcelony. Rodiče, přísně konzervativní praktikující katolíci, neměli na synovu výchovu takový vliv jako jeho strýc, stoupenec svobodného myšlení a ateismu. Ferrer se stal přívržencem republikánského radikála Manuela Quize Zorilly, žijícího ve francouzském exilu a začal pro něj pracovat jako kurýr. Brzy z něj byl přesvědčený antiklerikál a republikán. Roku 1885 byl pro své politické aktivity nucen opustit Španělsko a s manželkou a třemi dětmi se usadil v Paříži. Zde pracoval především jako učitel španělštiny a spolu s ostatními vypovězenými republikány usiloval o znovuzřízení republiky. Po Ruizově smrti časem přešel od republikánských myšlenek převážně k anarchismu – setkával se s Louisou Michel, Eliséem Reclusem, či španělskými anarchisty, žijícími v exilu ve Francii. Ferrer začal hlásat filosofii suverenity jedince a osvobození od institucionálního potlačování. Vzhledem ke své profesi se soustředil na aplikaci těchto myšlenek v oblasti výchovy a vzdělávání. Již tehdy přikládal v revolučním procesu rozhodující význam právě svobodnému vyučování. V dopise svému starému příteli Naquetovi se vyjádřil takto: „Jediná cesta k uskutečnění dobra jest, učiti jemu prostřednictvím výchovy a šířiti je příkladem“. To však neznamená, že by byl Ferrer stoupencem rezignace či pasivního odporu Tolstého, tomu byl na hony vzdálen.

 
Předchůdkyně moderních škol

Ferrerova Moderní škola, otevřená v srpnu 1901, nebyla první školou svého druhu. Za předchůdkyně měla četné „racionalistické“ školy, které byly zakládány volnomyšlenkáři jako protipól oficiálních státních či církevních. Jeden z prvních takových ústavů založila ve Francii známá anarchistka Louise Michel. Již roku 1885 také vznikla necírkevní škola La Verdad (Pravda) v San Felice de Guipolo, o tři roky později zřídil spolek Přátelé pokroku v Madridě podobnou školu, další obdobné na sebe nedaly dlouho čekat. Atmosféru ve Španělsku konce devaténáctého století popisuje Pierre Ramus následovně: „Za celou tuto dobu skupiny pokročilých myslitelů, socialisté, anarchisté, volní myslitelé, syndikalisté a družstevníci sbírali peněžité prostředky, zakládali školy, kupovali vyučovací prostředky a najímali místnosti, aby sami sebe a své děti osvobodili od nevědomosti, pověry a duševního otroctví.“  

Pro lepší porozumění tehdejšímu vzdělávacímu systému je třeba vzít v potaz silně klerikální charakter španělské monarchie, jakož i značnou zaostalost širokých vrstev. Zejména na venkově panovala neuvěřitelně vysoká negramotnost, lidé věřili na peklo a neustále žili v zajetí pověr a modlářství. V zemi platil od roku 1873 zákon o závazném všeobecném vyučování, který se vztahoval jak na školy státní, tak na církevní. Učitelé byli nevzdělaní a často placení hůře než mnozí dělníci, což se samozřejmě odráželo na kvalitě výuky. „..Učitelé jsou pouze vědomé nebo nevědomé nástroje vládců, a jsou ostatně sami dle jejich zásad vzděláni; procházeli od mládí ve větší míře, než kdokoli jiný, kázní autority; těch, kdož léčkám tohoto panství unikli, jest velice pořídku...“, poznamenal o této otázce Ferrer v měsíčníku Obnovená škola. Jakmile se některý z učitelů odklonil od oficiálních osnov, přeplněných náboženskými dogmaty, a začal praktikovat pokrokové metody vyučování, byl zanedlouho ze svého místa odejit.

 
Štědré dědictví

První pokus o převedení Ferrerových myšlenek do praxe proběhl zřejmě ve škole Paula Robina v Cempuis blízko Paříže. Robin byl však záhy na nátlak konzervativních a církevních kruhů odvolán z postu ředitele školy. V lednu 1901 došlo ve Ferrerově životě k nečekanému zvratu, který mu umožnil alespoň částečně realizovat některé z ambiciózních plánů. Od své bývalé žákyně Jeanne Ernestine Meunie obdržel dědictví, téměř 1 milion franků. To mu umožnilo návrat do Barcelony a vybudování první Moderní školy.

Ferrer přijal majetkový odkaz s výslovným prohlášením, že ho užije výlučně k uskutečnění svého racionalistického výchovného systému. Je zřejmé, nakolik odlišné byly Ferrerovy představy od tehdejší španělské „vzdělávací“ praxe, kde byly fyzické tresty na denním pořádku a většina výuky se věnovala modlení a katechismu. Ferrer považoval oficiální školství za „nástroj vlády v rukou vládnoucí třídy“, neboť „...vláda používá školy k produkování loajálních občanů, církev - věrných farníků a manufaktury – poslušných dělníků“. 

První školu, otevřenou v Barceloně v září 1901, brzy následovaly další - jedna z poboček vznikla např. v textilním centru Villanueva y Gettiru, jiná v Madridu, atd. Koncem roku 1905 bylo takových škol v Barceloně 14, v Katalánsku, Valencii a Andalusii na 34. Jiné školy přejaly alespoň Ferrerovy učebnice a metody. Ferrer také napomáhal radikálním republikánům v organizování tříd v jejich vzdělávacích centrech. Školy dle vzoru Escuela moderna však nevznikaly pouze ve Španělsku, dokonce nezůstaly ani omezeny na evropský kontinent – byly zakládány nejen v Anglii, Itálii, Portugalsku či Francii, ale i v Jižní a Severní Americe. K posílení vzájemné výměny zkušeností a informací byla z Ferrerova podnětu založena i mezinárodní Liga racionalistické výchovy mládeže, sídlící v Paříži. Jejím tiskovým orgánem se stal měsíčník LÉcole Renovée (Škola Obnovená) - později též orgán odborového boje revolučně syndikalistického hnutí učitelů národních škol. Liga propagovala a zdůrazňovala nejen racionalistické vzdělání, ale také další důležité aspekty výchovy – etiku, solidaritu, přizpůsobování výuky psychice dítěte, atd.  

 
Zásady Moderní školy

Moderní škola byla organizována jako pětiletá a rozčleněna do tří po sobě jdoucích stupňů - přípravky (se dvěma odděleními), středního kursu a nejvyššího oddělení, kde se vzdělávali i dospělí. Úlohu měsíčního zpravodaje plnil v Barceloně školní věstník (Boletin de la Escuela moderna de Barcelona). Výuka v moderní škole měla být postavena na integrálním vzdělávání chlapců i děvčat, kteří měli rozvíjet své dovednosti v nedonucovací atmosféře. Ferrer byl rozhodným odpůrcem tehdy běžných tělesných trestů, jakož i psychologického nátlaku, vyvíjeného na žáky. „Škola (oficiální, pozn. aut.) uzavírá děti tělesně, intelektuálně a mravně do vězení, aby vedla vývoj jejich schopností v žádoucím směru... Nejedná se o to, aby se napomáhalo volnému vývoji schopností dítěte, aby se mu ponechala svoboda hledati ukojení svých fyzických, intelektuálních a mravních potřeb; jedná se o to, aby mu byly ideje hotové vnuceny...“, napsal Ferrer při příležitosti založení Obnovené školy. Svobodnému a nezávislému vyučování přikládal rozhodující význam - byl si dobře vědom, jaká situace panovala v oficiálních školách. Na druhou stranu si sám uvědomoval, jak obtížné je vyhnout se všem dogmatismům a vnucování vlastních názorů, zkrátka uchovat žákům prostor pro názorovou svobodu. Své pochybnosti vyjádřil v zásadním článku v prvním čísle Obnovené školy: „...není žádné jiné pravé výchovy mimo tu, jež jest prosta všeho dogmatismu, jež dítěti samému ponechává řízení své vlastní činnosti a omezuje se na to, že dítě v této činnosti podporuje. Ale nic není snazší, než zfalšovati smysl této činnosti, nic těžšího, než jej respektovati.“  

Teologická metoda výuky byla nahrazena rozumovou metodou přírodovědeckou. Škola měla šířit pouze teorie, potvrzené rozumem a poznatky, ověřené vědecky. Ferrer až přehnaně důvěřoval možnostem vědy – nezamýšlel se příliš nad riziky, která takový důsledný pozitivismus přináší. Dnes, více než kdy jindy, je zřejmé, že i věda má své mantinely – je omylná, zneužitelná, rozhodně vždy není zcela objektivní a nestranná, naopak je do značné míry subjektivizována osobou odborníka (výběrem témat, použitých metod, atd.). Tyto výtky se netýkají jen společenských věd, které za Ferrerova života teprve počínaly vznikat, ale i ostatních vědních oborů. Zdravý skepticismus, jindy pro Ferrerovo myšlení příznačný, ve vztahu k vědeckým a tudíž „racionalistickým“ poznatkům chyběl. Přesto lze v kontextu doby praktikovanou rozumovou metodu výuky jednoznačně ocenit. Moderní škola představovala neuvěřitelný pokrok oproti zkostnatělým školám oficiálním, které vyučovaly všechny předměty v souladu s náboženskými dogmaty. Ferrer nezaujímal stanovisko, že by učebnice moderní školy neměly obsahovat zmínky o náboženství či Bohu. Doufal, že žáci po diskusi a na základě předkládaných argumentů víru v nadpřirozené světy sami zavrhnou. Obdobně se stavěl i k dalším kontroverzním tématům (antimilitarismus, třídní uvědomění...). Odmítal prosté vymývání mozků dětí obrácenou propagandou, věřil, že při svobodném vzdělávání, zdůrazňujícím etické principy, žáci sami dospějí k „osvobozujícím“ poznatkům. Několikaletá praxe moderních škol mu dala do značné míry za pravdu.

Vzhledem k tomu, že výuka v moderních školách vycházela ze zcela odlišných principů než ve školách státních či církevních, bylo třeba zajistit vlastní učební materiály. V prvém oddělení se nejmenší děti učily základním literárním a vědeckým poznatkům, přičemž se jim do ruky dostaly výhradně učebnice vydávané školou. Velmi úspěšnou se stala čítanka, která byla zároveň slabikářem, mluvnicí i ilustrovanou příručkou vývoje přírody. Původní desetitisícový náklad byl brzy rozebrán, muselo dojít k reedici. Čítanka byla oproti oficiálním učebnicím „hravá“, snažila se zpřístupnit dětem poznání metodou rozhovorů mezi učitelem a žákem, atd. I v dalších odděleních se žáci učili převážně z materiálů Moderní školy. Celkem bylo za Ferrerova života vydáno 32 knih, které byly sepsány, zpravidla přímo pro školu, předními odborníky. Učebnice, velmi levně distribuované (obyčejně asi za 1 peseto), obsahovaly Ferrerův úvod k dané problematice. Za stěžejní prameny pro vyšší oddělení lze považovat dvě knihy - Malvertův „Původ křesťanství“ a antimilitaristickou práci redaktora časopisu Temps nouveaux Jeana Grava. Sám Ferrer si nejvíce cenil díla Parafa-Javala a A. Blocha „Všeobecná podstata“, zdůrazňující aktivní formy výuky na úkor pasivního biflování faktů.       

 
Hněv kléru

Je samozřejmé, že úspěšný rozvoj moderních škol i veřejná propagace racionalistických myšlenek vyvolávaly odpor vládních a církevních kruhů. Z kazatelen chrámů a v klerikálních a konzervativních listech byl Ferrer líčen jako nejhorší zločinec, doslova jako ďábel v lidské podobě. Ferrer se snažil účastnit veřejných akcí, 12. dubna 1906 dokonce spolupořádal demonstraci za světské vzdělávání. Není divu, že takové aktivity vzbuzovaly nenávist zejména v církevních kruzích, které se často snažily obvinit Ferrera z přípravy násilných činů. Nejznámějším případem bylo vykonstruované obvinění z účasti na neúspěšném atentátu na krále Alfonsa XIII., za kterým stál Mateo Morral, zaměstnaný v nakladatelství Moderní školy. Náboženský list Srdce Ježíšovo v Bilbau pak v jednom ze svých článků trefně vyjádřil přesvědčení konzervativních kruhů, totiž že: „Tyto zločiny budou se tak dlouho opakovati, dokud potrvá ve Španělsku svoboda čtení, učení a myšlení; ona jest to, z níž se rodí všecka tato protisociální zla...“. Ferrer byl ihned zatčen, jeho školy uzavřeny a jmění zabaveno. Ve vyšetřovací vazbě strávil celkem rok, civilní soud jej poté zcela zprostil veškerých obvinění. Na konci své vazby sepsal Ferrer článek Vědecký racionalismus, který lze považovat v jisté míře za vyznání jeho přesvědčení a programu jeho působení. Opět zde zdůrazňoval základní principy fungování moderních škol, zejména pak rozumovou výuku. „...Ježto rozum a vědu považujeme za prostředek proti všem dogmatům, v naší škole žádnému náboženství vyučováno nebude...“, napsal tehdy. Zároveň však zdůrazňoval nutnost pozitivní vize, kterou pro něj představovala zejména svoboda (myšleno ve všech oblastech lidského života), což přesvědčivě dokládá následující citace: „...úloha Moderní školy nesmí se omezit na přání, odstranit z mozků předsudky náboženské.... neboť možno si představit lid bez náboženství, ale zároveň i bez svobody. Jestliže dělnická třída osvobodí se od předsudku náboženského, ale předsudek soukromého vlastnictví, jak tento dnes trvá, podrží; jestliže dělníci uvěří pohádce, která tvrdí, že budou vždy bohatí a chudí; jestliže by se svobodomyslné vyučování tím spokojilo, že by šířilo vědomosti o hygieně a přírodních vědách a vychovávalo výhradně jen dobré učedníky, dobré obchodní pomocníky, dobré zřízence,... můžeme býti docela dobře ateisty a můžeme, pokud sporá výživa, kterou si za svou bídnou mzdu můžeme opatřiti, dovoluje, více méně zdravý a silný život vésti - ale zůstaneme vždy otroky kapitalismu a státu.“ Do pojmu svobody navíc Ferrer zahrnoval i tehdy ani v pokrokových kruzích ne vždy praktikovanou rovnoprávnost žen a mužů, když zdůrazňoval, že výuka v moderních školách musí potírat veškeré vykořisťování, včetně „zotročení ženy“.

Po návratu z vězení stále přetrvávala atmosféra represí, další moderní školy byly uzavírány. Ferrer se vrátil do Paříže, kde založil výše zmíněnou Ligu racionalistické výchovy mládeže. Občas navštěvoval Španělsko, stále více se věnoval anarchosyndikalistické propagandě. I přes nepříznivé vnější okolnosti se Ferrerovy ideje, zejména v oblasti vzdělávání, stávaly čím dál populárnějšími. Především církevní hodnostáři hledali způsob, jak se Ferrera definitivně zbavit. Příležitost na sebe nedala dlouho čekat....

 
Justiční vražda

V roce 1909 došlo ve Španělsku k bouřlivým událostem. Vše začalo antimilitaristickým povstáním spolu s masovým odpíračstvím záložníků, kteří měli být posláni do Maroka. Povolávací rozkazy se přitom týkaly téměř výhradně nejnižších vrstev, neboť existovala možnost vykoupit se z vojenské služby za 1.500 peset. Na 26. července byla vyhlášena v Barceloně generální stávka. Demonstrace, krvavě potlačováné, na několika místech přerostly v nepokoje, které nezřídka končily vypalováním klášterů a chrámů. 27. července byl v celém Katalánsku prohlášen stav obležení. Každý, kdo byl podezřelý z revoluční činnosti, byl zatčen. Jen v Barceloně bylo uvězněno na 1.200 lidí.

Taktéž Ferrer, nacházející se ve Španělsku více méně náhodou, neboť přijel navštívit vážně nemocné příbuzné, byl uvězněn. Reakcionářskými listy byl označen za strůjce a iniciátora celého povstání. Vyšetřující soudce jej mimo jiné obvinil, že barcelonskou revoluci financoval z peněz Ligy. Silné mezinárodní protesty (nejen z anarchistických řad, ale např. i od G. B. Shawa, A. C. Doyla a dalších známých osobností) přiměly paradoxně španělskou vládu k urychlenému „vyřízení“ Ferrerova případu. Přestože neměl s tímto konkrétním povstáním lidu přímo nic společného, což dokázala i následná revize celého procesu, byl vojenským soudem v neveřejném zrychleném řízení odsouzen k smrti. Poprava byla vykonána v pevnosti Montjuichu 13. října r. 1909 – Ferrer umíral se slovy „Ať žije Moderní škola“.

I když stačil ve vězení sepsat závěť, ve které učinil některá opatření k dalšímu fungování moderních škol, nemohly tyto pro přetrvávající represe již dlouho vyvíjet činnost. Ferrerův ideový odkaz však zůstal živý. Jeho myšlenky se staly jedním ze vzorů vzdělávací koncepce španělských Mujeres Libres, taktéž v Čechách byly svého času v anarchistickém hnutí velmi populární (Ferrer se zde stal známým zejména díky účasti na světovém kongresu Volné Myšlenky v Praze v roce 1907). Ferrerovo dílo vychází v překladech po celém světě dodnes.

Bohdana Rytířová
 
Zdroje:
Francisco Ferrer, jeho život a dílo: Pierre Ramus, česky upravil Jan Kosa, vyšlo u vydavatelstva časopisu Volné Myšlenky v Praze r. 1911

Francisco Ferrer and the Modern School: Emma Goldman, in Anarchism and Other Essays, dostupné na internetových stránkách Research Center on the History and Theory of Anarchism.